Jakým způsobem jsme se tenkrát dostali do Košic si již nepamatuji. Byl svátek Cyrila a Metoděje a to byl pro Slováky dostatečný důvod, aby na mezinárodním autobusovém nádraží nebyl ani dispečer. A to se do mezistátního autobusu bez místenky nedostanete. Dlouho jsme se tím však netrápili - podle přítomných autobus z Užhorodu ráno nepřijel - řidiči kamionů zablokovali hranice. Potom, co nás taxikáři ubezpečili, že ukrajinští celníci účtují 250 dolarů za každé projetí taxíku, rozhodli jsme se s mým spolupracovníkem Pavlem jet do Vyšného Nemeckého a odtud jít přes přechod do Užhorodu pešky. Protože přechod není pro peší, začal jsem ovlivňovat celníky s tím, že jsme oficiální vládní delegace s humanitárním určením a poukazoval jsem na oněch 40 kg knih, které jsme vláčeli, jako důkaz. Pavel, který se před tím již trochu napil, můj přesvědčivý projev dokreslil vtipnou poznámkou, že jsem prostě starej mazanej pašerák, přicemž mu z kapsy vypadlo asi půl kilogramu ukrajinských bankovek, které si ilegálne převezl z předchozí cesty. To mu celníci nejprve chtěli zabavit, ale nakonec se nad ním slitovali. Později jsem je za to proklínal. Po kratší hádce, kdy se Pavel dožadoval, aby nám celníci obstarali taxíka, jsme byli doslova vyhnáni až za bránu na ukrajinském území. Tam se Pavel svalil do trávy a odmítal se hnout. Popadl jsem tedy asi 20 kg knih a vydal se do města hledat někoho známého s autem. Pomoci se mi dostalo poměrně brzy u paní K., která bydlí v původně české čtvrti na kraji města. S chutí jsem si otřel boty o rohož s portrétem Klementa Gottwalda, kterou její zesnulý manžel dostal, když byl kulturním attaché na velvyslanectví SSSR v Praze. Její soused, Maďar, mne vzal autem na hranici pro Pavla a zbytek knih. Tašky s knihami ležely uprostřed vozovky, ale Pavel nikde. Naštěstí bylo v okolí barů jen pár, tak jsme ho našli a odvlekli do vozu. To už byl skoro v bezvědomí. Holt utratil vše, co mu celníci nezabavili. Naznačil jsem Maďarovi, že jdu pro tašky, což nepochopil a ujel. Patrně se domníval, že když jsem na Podkarpatskou Rus dovezl tak hodnotný náklad jako je Pavel, že jsem svůj účel splnil a odkráčím zpět do Čech. Takže jsem si zopakoval pochod Užhorodem s dvacetikilovou záteží. Při pohledu na Pavla nás paní K., etnická Němka a velká dáma, vyhodila na ulici s tím, že kdybych si nepřivezl ožralu, nechala by nás přespat ve svém obrovském luxusním bytě. Šli jsme do hotelu a z recepce jsem se spojil se svým kamarádem Ivanem, který nám přispěchal vyjednat nižší sazbu. Pavel si mezitím dal litr kafe a pak šli ješte někam na diskotéku. Tam se Pavel dorazil a cestou zpět do hotelu někde odhodil svůj foťák za tisíc kanadských dolarů. U hotelu Ivan Pavla nechal a šel spát k bratrancovi. Pavla totiž zaujala hádka dvou rumunských turistů, kteří se u hotelu prali. Následující události nikdo nezná, nicméně prozřetelnost zasáhla včas. Bratranec Ivana vyhodil a Ivan okolo třetí hodiny ráno šel k nám do hotelu s představou, že ho nechám přespat u sebe na podlaze. Na parkovišti našel spát Pavla a vedle něho ležel Rumun s kudlou v zádech. Ivan odtáhl Pavla do pokoje a pak se pokusil přesvědčit personál hotelu, že je v jejich zájmu, aby se milice postarala o mrtvolu na jejich parkovišti.

Následoval týden práce. Přednášky šly dobře. Pavel si ani necucl. Nám přidělený koordinátor Vasil perfektně plnil všechny naše rozkazy. Je vidět, že KGB si svoje lidi uměla vycvičit. V pátek po vyučování jsme měli jet k Ivanovým rodičům do horské vesnice. Ivan s námi nejel. Já jsem ješte potřeboval něco dořešit s Vasilem, tak si Pavel šel "zahnat žízen". Když se po dvou hodinách nevracel, došlo mi, že to byla žízeň neuhasitelná. Pak jsem strávil hodiny obcházením všech míst, kde je k dostání alkohol (a těch je opravdu hodně), až jsem našel Pavla na chodníku opřeného o roh domu. To už nám ale všechny vlaky do Skotarského ujely. Šel jsem tedy koupit lístky alespoň do Mukačeva - přičemž se mi Pavel opět ztratil. Vlak už byl na peróně, když jsem Pavla našel, jak v kiosku kupuje ukrajinský absint. Popadl jsem ho za ruku. Ten prodávající zařval: "A co platit!" Vytrhl jsem Pavlovi z ruky peníze a hodil jsem je tomu chlapovi. Dodatečně mi Pavel sdělil, že ten chuchvalec ukrajinské měny měl hodnotu asi 1.500 Kč. V Mukačevu jsem se raději rozhodl vzít taxi, než spát na nádraží. Těch cca 75 km po horách nás přišlo asi na 700 Kč. Ty jsem druhý den od Pavla vyinkasoval, protože vlak by nás býval přišel na 20 haléřů. Ivanovi rodiče už Pavla v takovém stavu viděli a ani jim nevadilo, že ho musí tahat do postele. Pak jsme strávili krásné dva dny v horách. Také jsem si nafotil spoustu chalup, které by byly bývaly nemusely nebýt levné na prodej, pokud by byli bývali jejich majitelé nebyli nevěděli, co vlastně nechtějí. Na pochopení logiky rusínských horalů matematický mozek prostě nestačí. V neděli večer se musel Pavel vracet do Prahy. Ve Skotarském bývala československo-polská hranice a doteďka tam staví rychlíky Moskva - Užhorod. Veškerou hotovost Pavel utratil za chlast a za taxíka, tak ještě štěstí, že měl jízdenky. Slitování jsem s ním neměl, a tak jsem mu dal na cestu jen jeden natržený dolar. Pak mě tížilo svědomí, protože Pavlovi nenavazovalo spojení a na cestě strávil 32 hodin. Ten dolar od něho nikdo nechtěl vzít, až se mu ho podařilo v Košicích vyměnit za kilo banánů. O ně se však musel podělit s Ivanem, se kterým se tam náhodou sešel a který byl také bez haléře. Ivan pak přemluvil řidice autobusu, aby ho vzal do Prahy zadarmo, že je vlastně Pavlovým zavazadlem. V Praze si Ivan už nějak vyžebral na cestu domů.

Já jsem se druhý den ráno vrátil do Užhorodu, kde zatím Vasil vyjednal pro mne a pro Johna, který přijel z Prahy, ubytování v representativním bytě Užhorodské university. Je s podivem, jak dokázali sověti původne český funkcionalistický dům zohyzdit. Jinak jsme si nemohli stěžovat. Budovu, ve které jsme učili, dostala universita po KV KSSS, takže tam nejen splachovaly záchody, ale měli jsme v kanceláři stejný nábytek jako Jelcin v Kremlu. S Johnem byly podobné potíže jako s Pavlem. Místní už mne začali podezírat, že vedu rozvoz alkoholiků po Evropě. Nicméně si všichni Johna, amerického právníka, považovali. V jednom lihovaru mu za právní poradu dali tři litry koňaku. Ty flašky si nechal u vrátného a ješte jsme někam šli. To však byla chyba. Když jsme se vrátili, v průjezdu ležel nějaký chlap (ten vrátný to nebyl). Dům byl zamčený a nikdo neotevíral. Čekali jsme. Mezitím přijela milice. Mrtvolu z průchodu odvezli do márnice. Nakonec jsme se dostali skrz synagogu do dvora, a tam jsme už měli klíče. Ani vrátného, ani koňak jsme už nikdy neviděli.

Večer před mým odjezdem do Prahy, asi v jedenáct hodin se rozezvonil zvonek na dveřích. Vstoupil děkan právnické fakulty a tvářil se velmi přísně. Překvapilo mne, že nemluví česky, ale rusky. Říkal neco o elektřině. Nerozuměl jsem mu. Protože se pořád opakoval, vyšrouboval jsem pojistky. A on, jestli takhle u nás zhasínáme lustry. Odvedl nás s Johnem do auta a pak nás půl hodiny vozili po Užhorodě. Žádal jsem vysvětlení a on se jen mračil. Nakonec jsme zakotvili na místě, které bylo vzdušnou čarou asi padesát metrů od místa, ze kterého jsme vyjeli. Odvedli nás do domku, který patřil perverznímu malíři a stěny byly ozdobeny malbami znetvořených těl. Domek to byl jinak pěkný, plný cenných starožitností, stěny však byly pomalovány, jako by krvácely. Čekala nás tam podivná společnost opilců, kteří mluvili lámanou angličtinou, že prý chtějí "vyslýchat" Johna a mne posadili do vedlejší místnosti s malířovou čtrnáctiletou dcerou. Že si s ní mám dělat co chci a rozestlali postel. Já jsem s tou holčičkou, mimochodem zakřiknutou a solidně vyhlížející. seděl asi 10 minut v panickém strachu, a pak jsem se konečně zeptal, co se děje. A ona, že jen "prošetří" Johna a zase nás odvezou. To se také stalo. Podle Johna mu pořád dokola nějaká ženská vykládala, že se jmenuje Ludmila a to znamená "milovaná lidem". John je zas obohacoval o své názory, že všichni američtí politici jsou vlastně komunisti a OSN jsou taky komunisti. Nakonec se s pány profesory pohádali o tom, zda americké sprosté vtipy jsou více sprosté než ukrajinské sprosté vtipy. Nicméně po tomto tříhodinovém "výslechu" John v očích pana děkana nesmírně stoupl a mohli jsme jít spát. Ale neusnul jsem. Tak jsem se rozhodl, že z Košic poletím s ČSA. Vlastně jsem k tomu rozhodnutí dospěl už při návratu z předchozí cesty, kterou jsem strávil v lůžkovém kupé I. třídy, kde nešlo zavřít okno a celou noc se konala průtrž mračen. Slovenská průvodčí se na mne tvářila, jako bych byl zodpovědný za rozpad federace a jen konstatovala, že to okno dají v Praze do pořádku. Tak jsem se těšil na komfort zbrusu nového letounu a ani mi nevadilo počkat pět hodin místo štvaní se hned na nádraží. No, na letišti jsem si počkal ještě dvě hodiny než se uráčili oznámit, že letisko nepremává a že si máme laskavě vlézt do přistavených autobusů MHD, které nás sice neodvezou do Prahy, ale do Popradu, a pak se uvidí. V Popradu nepočítali, že budou v tu dobu muset odbavovat mezinárodní let a ještě do takové exotické ciziny, jako je ČR, pro kterou je zvláštní režim. Po dalších třech hodinách konečně sehnali celníky s razítky a mohlo se letět. V Praze jsem si ještě prošel trasu Revoluční - Vršovice s 20 kg dovozu v ruce. Noční tramvaj mi totiž jela až po 25 minutách a to bych na zastávce usnul.