CESTA KOLEM SVĚTA ZA 50 PEDER


Ve věku 11 let v srpnu 1974 v Jugoslávii napsal a pak 25.10.1974 na Petřinách přepracoval Jan Raichl


Kapitola 1.

Vlak nadzemní dráhy zastavil na stanici v Tauchinu. Z hotelů nastoupilo mnoho lidí. Chtějí se podívat na centrum hlavního města. Vlak se rozjel a za dvě minuty byl v Kolidě. Všichni lidé vystoupili, jen prof. Dr. Hans Hausbooth tam zůstal. Šel se zeptat řidiče proč nejede dál.
"Máme poruchu motoru a tak nemůžeme jet do Lieberze" řekl řidič.

Hausbooth tedy vystoupil a šel mne hledat. Nakonec jsme se sešli. Šli jsme tenkrát dolů pod stanici, viděli jsme starou chalupu s králíkárnou a se starým autem. Byl to Mercedes SSK r.1928 vyrobený. Na autě byl nápis:

PRODÁM TOTO AUTO LECKOMU ZA 50 PEDER.

Zazvonili jsme a z chalupy vyšel děda. Koupili jsme si od něj to auto.
Sotva jsme se rozjeli, uletělo jedno kolo a spadlo do moře. Z motoru na prach zrezivělého vyběhla myš a záhadně zmizela v krtině. Za hodinu jsme vytáhli z moře ztrouchnivělé, červotočem prolezlé kolo. "To už je vrchol!" zařval rozhněvaný Hausbooth.

Došli jsme pro Eleho. On totiž bydlel velice blízko. Má sedmipokojový byt ve čtyřiapadesátém patře Hausboothovy ulice v Perruzyni. Vzal sebou Jeepokara Chotobaie. Ele zatočil několika kolečky, svařil drátky a zakroutil kličkou a... auto se rozjelo a šílenou rychlostí se zapresovalo do závěje sněhu. Když jsme ho vytáhli, ihned jsme jeli po dálnici do Lieberze.

Teď jsme u benzinové pumpy 120 km od Lieberze.
"Vezmeme si 40 litrů, ale jak to uděláme, když nemáme ani aufpeder?" ptá se mne Hausbooth.
"Já mám nápad! Zeptám se kolik stoji kapka a uvidiš!"
"Kapka benzinu nestoji nic!" řekl prodavač u benzinové pumpy.
"Tak mi jich nakapejte 40 litrů!" dodal Hausbooth.

Za čtyři hodiny jsme měli nakapáno 40 litrů benzinu zadarmo. V hodině jsme byli v Lieberzi.

Tramvaj projíždí Lieberzem. Hausbooth vyskočí z auta a vletí do krčmy. Vypije dvě sklenice Whisky a jde řídit. Honí nás policajt v autě. Projíždíme Lieberzem sem a tam. Policajti za námi. Najednou vyjíždíme z Lieberze.

"Jedou ještě za námi?"
"Pozor zatáčka!"
uiuiuiuiuiuiuiui
"Proč brzdíš?"
"Ty nevidiš ten balvan?"

A opravdu!
"Co jen budeme dělat?! Vždyť nás honí police."
"Vyskočíme z auta a budeme tlačit do balvanu."

Sotva jsme zase nastoupili, sjeli svah zatáčkou, už tam byl balvan zase. Shodili jsme ho totiž dolů na dálnici.
"Ach jo, musíme shazovat znovu. Už nám je policie v patách!"
Rychle jsme shodili balvan a už zase jedeme.

Jsme v přistavu Hettler, kde nás tajně, tak aby o tom nevěděla policie, nalodili do velkého skladiště slanečků. A tak přejíždíme moře. Skladiště je prostranné, má dvě okna a jeden vjezd. Těžko se nám vyjíždí na palubu. Co se týče lodi, je hodně moderní, velký parník.


Kapitola 2.

Právě projíždíme Atlantickým oceánem na lodi Kochingelauera proti břehům jižní Angoly.
Škvírou ve stropu skladiště vidíme, co se děje na palubě. Jdou tam právě dva námořníci a povídají si. V tom mi ujela noha.
"Tam dole se něco hýbe!" řekl první námořník. KŘÁP! TŘÍSK! BUM! - prasklo prkno - a padáme dolů.
"Copak vezem parní lokomotivu?" řekl druhý námořník.
"Ne!" řekl druhý námořník.
"Ale co to může být?" řekl první.

Zachvěl jsem se. Co kdyby se podívali na nás dolů! Schoval jsem se pod auto i s kolegou Hausboothem. Slyším dupání - a v tom KŘÍSK!
Loď troskotá. Najednou kus boku se ulomil i se skladištěm slanečků.
Ten kus jede po vlnách směrem k Zanzibaru. To je smůla! Jedeme jinam. Na ulomený bok lodi jsem vylezl jako nic. Vzal jsem dalekohled a už jsem viděl břehy Zanzibaru. "Hurá" zavolal jsem Hausbootha.
"To je Zanzibar!" řekl.
"V Zanzibaru je hodně Arabů, s nimi se dorozumíme," odpověděl jsem.

Už jsme narazili na břehy ostrova. Vylezli jsme na břeh a šli jsme do města. Hned na 165. metru jsme potkali Araba. Jakmile nás spatřil, chytil se za hlavu a zmizel v jednom nízkém domku.
"To jsou divní lidé!" řekl kolega. A šli jsme dál.

Na náměstí stála dvoupatrová budova guvernérova. Guvernér pro nás připravil zvláštní loď, která se jmenuje Lehrerer. Už zase jedeme. Tentokrát ne po sněhové pláni, ale pralesem. Vidíme ptáky, plazy, tygry, slony a antilopy, jak nám běhají před auto. Každou chvíli musíme zastavit kvůli nějakému zvířeti.

"Savana!" vykřikl Hausbooth. Opravdu vidím savanu. A už projíždíme pouští. "Máme málo vody!" řekl Hausbooth.
"Už jsme stopadesát kilometrů v savaně a nemůžeme zastavit!" odpověděl jsem mu.
Kšíííí! - už stojíme. Ručička ukazatele benzínu zkýsla.

Chvíli jsme čekali v zoufalství. Nakonec se objevila karavana. Zapřáhla nás a dotáhla do hlavního města Keni Nairobi na 2o j.š. a 38o v.d. Tam nás naložili do obrovské bedny a bednu přivázali lanem k letadlu. A tak se dostáváme do Evropy - přes moře. Dobře se nám letí ve výši sedm kilometrů, ale obávám se, že spadneme.

Kapitola 3.

Jsme v Římě, jak už jste viděli v minulé kapitole. Jedeme se podívat na zapadající město Benátky. Ale nejdříve se půjdeme podivat do paláce papeže. Prohlédli jsme si město a jedeme dál. Je teplo. Jedeme proti městu Benátky. Chtěli jsme se podívat na Neapol, ale tím bychom ztratili mnoho času. Prohlédli jsme si Benátky a jeli jsme dál. Přejíždíme právě hranici Italie. Jsme v Rakousku. Vidíme již nejvyšší horu Grossglockner. Přejíždíme ji a vidíme hlavní město Wien.

Už jsme ho přejeli a jedeme dál na sever přes Československo. Jedeme přes České Budějovice. Vidíme Lipno, rybník Rožmberk, Vltavu a přehradu Orlík. Jedeme přes Slapy, Vrané, Modřany až do Prahy. A jeli jsme dál přes Mělnik, Mladou Boleslav a dál na sever. Tak jsme dojeli až do Berlína. Udělali jsme si malou zastávku v Dráždanech, abychom si mohli prohlédnout město a pokračovat v cestě. Jsme tedy v Berlíně. Půjdem se podívat do ZOO. Po projíždce městem jsme vyjeli dále na sever přes Dánsko, potom na jih přes NSR, Holandsko, Belgii až do Francie, kde jsme v Paříži vylezli na Eifelovu věž. Nahoře jsme se porozhlédli po Paříži. Za několik hodin jsme už vyjížděli z Paříže směrem ke kanálu La Manche.

V tom začaly vanout větry jménem Mistrály. Jeden takový Mistrál nám odfoukl auto skoro čtvrt metru od silnice. Stále jedeme na sever až po kanál La Manche. U moře jsme si postavili vor. Na voru jsme přejeli moře až do Anglie. Za chvíli jsme byli v Londýně, kde nás Foogova dopravní kancelář dovezla až na Auské velvyslanectví.

"Tihle opilci nám utekli v Hettleru" - vyhekl velvyslanec Auska, který seděl vpravo a začal nás honit.
Skočili jsme do auta a jeli jsme na ledoborec, kde jsme se tajně schovali. Jsme na Severním ledovém oceáně.

Kapitola 4.

Jsme již čtyři hodiny na ledoborci zvaném Wemels, uvázáni přídi. Lod má rychlost 30 km za hodinu. Cesta v samém ledu byla ze začátku zajímavá, ale teď je příšerně nudná. Najednou vidíme ledovec 50 m vysoký. 20 metrů před ledovcem jsme slyšeli "KŘÁP" - a loď se potápí. Led začal praskat a na místě průlomu se objevila ponorka. Měla plochu 25 x 7 m. Záklopka se zlehka otevřela a objevil se tam velmi starý člověk, vzal nás i s autem dovnitř. Auto dal do bedny, v které bylo a schoval jej na přídi. Potom se nám konečně představil.

"Ich bin Führer Henri Haufer. Ist der zweite Weltkrieg beendet?"
"To je fašista z války," řekl jsem Hausboothovi, "ty umíš německy, řekni mu něco."
"Ich bin auch ein Deutscher, aber Partisan. Die Partisanen haben den Krieg gewonnen," řekl Hausbooth.
"Was?" zakřičel fašista a vytasil revolver.
"Ja!" vykřikl jsem a kus zdi se ulomil a proud vody porazil Němce na zem. Rychle jsem běžel ke strojům, abychom se zachránili. Trochu jsme stoupli, ale zase jsme se zastavili; led byl tak silný, že ho ostrý hrot ponorky nemůže prorazit.

Co dělat? Rychle jsem vše prohlédl. V jedné skříni jsem našel potapěčské oděvy a dvě sekyry. Rychle jsem se oblékl popadl jsem sekyru, lano a vyplul jsem otvorem spolu s Hausboothem rozsekat ledy. Vysekali jsme otvor velký jako ponorka. Lano jsme uvázali za výčnělky ledu a táhli jsme ponorku. Když jsme ji otevřeli naše bedna se rozevřela a my jedeme po ledu autem směrem k Severní Americe.

Pět dní pojedeme s velkými zásobami jídla i pití ledovou plání až do Kanady. Nemáme co dělat, tak jsme si vyndali transistorovou televizi a koukáme se na televizi. Dávají film Mary Popinz.

A už se v dálce rysují břehy Kanady. Je to asi 30 km od našeho auta. Už vyjíždíme břehy. Jedeme v rovině. Pořád jedeme na jih. Za tři dny jsme byli u Hořejšího jezera. Hořejší jezero je největší jezero v Americe, leží na 48o s.š. a 90o z.d. Je na hranicích USA a Kanady. Někde poblíž jezera je jedno z části vyschlé solné jezero, přibližně na 42o s.š. a 112o z.d., na kterém se konají závody nejrychlejších automobilů na světě.

"Kdyby tu byl Ele, tak bychom to vyhráli," řekl jsem si. A jako na zavolanou tu byl Ele s velkým loďákem, ve kterém měl motor od letadla, který nám zamontuje do auta. Sám má auto Gog Tilx 3. Tak jsme se dostali do závodů. Tyto závody byly daleko od Hořejšího jezera. Proto jsme naložili Eleho i s loďákem do auta a jeli jsme dál. Za 4 hodiny jsme byli u závodů. Závody se skládaly z velké haly startovací plochy. V hale vidíme i auto Eleho Electricka. Zařadili jsme se do hangáru číslo 29. Byl to předposlední hangár.

Kapitola 5.

Na závodě startuje Zelená příšera, Modrý blesk, Gog Tilx, a další slavná závodní auta. A už se startuje. Největší rychlostí vyrazil Elův Gog Tilx. Dosáhl rychlosti 990 km. Druhý skončil Modrý Blesk s rychlostí 880 km/hod. Třetí jsme byli my. Protože Zelená příšera měla havárii, narazila do nějakého auta, skončila až na čtvrtém místě. Pro nás to bylo báječné. Všichni se divili, jak může tak staré auto být třetí. Plno lidí to považovalo za nemožné a nepochopitelné, až jim Ele vysvětlil, jak to všechno bylo.

S cenou odjíždíme ze závodů. Příjemně jsme skončili na tom utěšujícím třetím místě a bronzovou medaili jsme získali statečně.

Ještě jsou před námi skály a hory, což je výborné. My to využíváme tím, že fotografujeme. Jsou před námi už poslední balvany, skály a velké stromy, které už pomalu zanikaji. Ted je tu pusto a kolem jsou jen kaktusy, poslední zbytky života. A zase je před námi nekonečná prérie.

Kapitola 6.

Stále ještě jedeme nekonečnou prérii a najednou vidime nějaké město. Později jsme zjistili, že jde o město cowbojské. Bylo celé za ohradou. Jak nás uzřela stráž, hned to oznámila šerifovi a ten praštil do stolu a řekl: "Zase nějaci turisté! Chtějí se podivat na naši rezervaci". "Můžete jet dál" vykřikl na nás z okna. A my jsme jeli do rezervace. Okolo nás se prostírá nekonečná prérie. Vidíme stádo bizonů a jinak samou trávu a kaktusy.

Ještě pořád nekonečná prérie se rozkládá před námi. Již jsou vidět větší skály a balvany. Už je vidět i jezero. Jmenuje se Titicaca. Jsme výše než 4000 m nad mořem. Sjeli jsme do údolí Smějícího se boha. A v malé rokli jsme viděli něco podezřelého. Byl to tábor Indiánů. V koruně vysoké sekvoje byla zamaskovaná hlídka. Hned jak nás spatřila podala zprávu svému náčelníkovi.

"Potřebujeme oženit Hausbootha!" řekl jsem.
"To si jděte za Philiphem Čičindrou, ten má dceru 20 let starou!" tajuplně odřikával své věštěni náčelník indiánského rodu Monte Konterherlle v podvečer zářícího indiánského ohně.

Tento náčelník měl divné jméno, jmenoval se Čičin Filipindra.

Rychle jsme šli za Čičindrou. Hausbooth ho přepadl, zločinec zaúpěl. Hausbooth ho probodl a prostřelil, chytil do lasa a hodil do jezera Titicaca. Potom jsme vyzkoušeli jizdu na koni. Docela nám to šlo.

Kapitola 7.

Z domku vyšla bledá dívka, řekla: "Sláva, vy jste moji zachránci, a Hausbootha si vezmu za muže". Šli jsme do kostela, kde jsme si sedli do křesel. Přišel farář, postavil se k oltáři a četl tuto báseň:

NEŠŤASTNÉ MANŽELSTVÍ

Ha ha ha há ha
cha cha cha cha
Co to děláte,
copak víte vůbec co zpíváte,
copak to děláte na pána?
Já znám pána jako chuligána.
Ha ha ha há ha
Cha cha cha cha
Co tohlento děláte,
copak víte vůbec co zpíváte,
copak tohle se dělá dámě?
Já mám dámu zobrazenu v rámě.
Co se se mnou vůbec hádáte?
Vždyt ke mně věrný býti máte.
Tohle k hádání přece není,
byli jsme už jednou zasnoubeni.
Já vám udělám velký dítě,
větší dítě nikdy nevidíte.
Zrodilo se ono velký dítě,
o větším pak nikdy nemluvíte.
Udělala jsem vám větši ditě,
než si vůbec myslíte.
Ty manžele už nikdy neuvidite,
sežralo je ono velké ditě.

... 000 O 000 ...


Novomanželům blahopřál a odešel. Nastoupili jsme všichni tři do auta a odjeli jsme dál. Jedeme okolo Amazonky, nejdelši a nejširši řeky v Americe. Pralesem jsme přejeli Amazonku a jeli jsme dál, pořád dál přes Brazílii, pořád dál. Stokilometrovou rychlostí, cestou necestou. Potom stodvacetikilometrovou rychlostí jsme uháněli starodávným autem šílenou rychlostí ... až nám došel benzin.

"Óoo" zařvala paní Hausboothová "kde sebereme benzin, tady v pralese?"

Slyšíme hvizd ptáků na stromech i v povetří. Obrovský bizon nám sednul před auto. "Hůůů - Bůů!" zabučel.

"Tak, a jsme ztraceni 50 km od Rio de Janeiro, velkého města v Brazílii," řekl jsem kolegům.
Naštěstí tudy jelo auto s kýblem benzínu. Dali nám benzín a už zase jedeme. Hurá! Už vidíme homoli u Rio de Janeiro a první domečky. Už vidíme i přístav, kde nás nalodí! Jedeme okolo pobřeží Argentiny.

Kapitola 8.

Tak už jedeme na lodi okolo Urugvaye a Argentiny. Vlny nás houpají ve vodách Atlantického oceánu směrem k auským břehům okolo Ohňové země, země velkých bouří a hurikánu plujeme mořskou slanou vodou. Ke svému domovu. Kreslíme si, hrajeme hry a čteme různé časopisy, aby nám rychleji uběhla cesta. Už plujeme čtyři dny. Musím podotknout, že tato loď jede do Hettleru, a tak musíme jet ještě kousek autem. Jsme v polovině cesty.

"Ach jo! Já nevím, co mám dělat," řekla paní Hausbooth (v Ausku se ženská příjmení neskloňují).
"Zahrajeme si šach, paní," odpověděl jsem.
"První partii hraji s tebou" dodal Hausbooth.
Samozřejmě, že jsem prohrál. Ale karty jsem zase vyhrál. Paní Hausboothová vyhrála závod v háčkování a vyšívání.

Za chvíli jsme viděli Hettler. Je to velkoměsto s devíti miliony obyvatel, většinou Pssisských. Vjíždíme do přístavu s obrovskými námořními loděmi a obchodním domem. Jedeme už zase autem po známé cestě z Hettleru ke Kolidě. Je to cesta třicet let stará, neupravovaná a nepěkná, ale je z ní krásně vidět Kolida.

Jistě se ptáte, jak to s námi dopadlo. Jednoduše! Já dělám úředníka v bance, Hausbooth jako vždy pět prací každý den a paní Hausbooth uklízečku v hotelu ANAKONDA. Za několik let měli malé dítě. Byl to Weicez. Dnes jsou mu čtyři roky. Narodil se totiž 25. října 1970.

A takhle končí tenhle román

"CESTA KOLEM SVETA ZA 50 PEDHER"

Konec


Vysvětlivky:
Lieberz
Tauchin
Hettler
Jezero Titicaca
Zanzibar
 Hlavní město Auska
Místo nejvyšší průměrné teploty v Ausku; bývá tam až 7o C.
Velké přístavni město
Jedno z největších jezer v Jižní Americe
Ostrov v Indickém oceáně jako samostatný stát