Rok u krále Zlatoděje

Rok u krále Zlatoděje

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.

ohušovi bylo velmi smutno. Seděl doma v chudé světničce, u starého rozviklaného stolu, podpíral si hlavu dlaní a přemýšlel. Přišel před chvílí z práce domů - bylo mu sice teprve čtrnáct let, ale pomáhal už rodičům se živobytím. Chodil s otcem do Vranovských uhelných dolů, kde zpočátku v kolně jenom postrkoval uhelné vozíky, ale byl při tom tak obratný a hbitý, že brzy dostal výnosnější zaměstnání. Otužil se těžkou prací, vyrostl a zesílil, protože zatím pracoval víc nahoře než dole pod zemí. Nyní chodil do dolů v noci a otec ve dne, protože v dolech se pracovalo nepřetržitě a horníci se stále střídali, jedni odešli, druzí přišli. V zemských hlubinách se nacházelo úžasné bohatství a sta a sta pracovníků se spouštělo dnem i nocí do úzkých šachet, aby tam pod zemí kopali, a město Vranov bylo pověstné daleko široko svými bohatými doly.

Bohuše těšila činnost v dolech a byl hrdý na to, že už pomáhá rodičům v práci. Jeho výdělek jim totiž přicházel náramně vhod, otec často pro nemoc mnoho týdnů nepracoval a matka, pečující o pět mladších sourozenců, nemohla také nic vydělat. Proto bývala nouze častým hostem v jejich chaloupce, malé jako kanáří klícka.

"Proč jsi tak smutný, Bohuši?" oslovila ho matka, když před něj stavěla skrovnou snídani.

"Myslím na tatínka a je mi ho líto!" odpověděl hoch. "Je tak slabý po nemoci, která ho na podzim trápila, a musí se ještě tolik namáhat. Až budu větší a dostanu takový plat jako druzí horníci, nepustím tatínka do práce. Teď by nám ovšem můj malý výdělek ještě nestačil. "

Matka vzdychla a z očí jí vy tryskly slzy. Měla starost s mužem, ale radost z dobrého syna.

Najednou zvedla hlavu a naslouchala.

"Co se to děje? Neslyšíš nic, Bohuši?" zeptala se znepokojeně. Venku to v ranním listopadovém šeru hučelo jako změť lidských hlasů. Bohuš vyskočil, dveře však už sám neotevřel, rozlétly se před ním a několik horníků vrazilo do světničky.

"Potěš vás Pán Bůh, lidičky!" zvolali.
"Co se stalo?" vykřikla matka.
"Neštěstí v dole," vyprávěli bez dechu horníci. "Právě v té šachtě, kde pracuje váš muž, kopl jeden horník do uhelné stěny, z ní se pak s ohlušujícím hukotem vyvalila voda a bleskurychle zaplavila celé nejnižší oddělení. Ani jeden z horníků se odtamtud nezachránil, všichni se utopili, ale může se k nim teprve, až se vyčerpá voda. Váš muž je tam taky."

"Rodičko boží, smiluj se nade mnou!" zaúpěla nešťastná žena a klesla v mdlobách na podlahu. Děti se daly do křiku a Bohuš celý omámen leknutím a hrůzou nevěděl, má-li nejdřív křísit matku, nebo běžet na pomoc otci.

Ale pohled na plačící děti mu dodal sílu. Viděl, že je teď jejich jediným ochráncem a že se nesmí poddat žalu. Za pomoci horníků vzkřísil matku a dopravil ji na lůžko, pak se s nimi vydal k dolům, odkud se rozléhal pláč a nářek, do kterého se mísil temný hukot vody. Chvílemi jej překrývaly povely horníků a jejich pomocníků, kteří s největším úsilím čerpali vodu z dolu, ale nebyla naděje, že by někdo mohl být ještě zachráněn.
Bohuš viděl, že nemůže k otcově záchraně ničím přispět, klesl na kolena a usedavě se rozplakal.

"Ubohý hochu, ty jsi na tom nejhůř," politoval ho každý soucitně.
"Je to neštěstí!"

Teprve po několika dnech usilovné práce se podařilo vodu vyčerpat a utopené horníky vytáhnout. Každý si snadno představí, jak smutno bylo v chaloupce, když tam na nosítkách přinesli mrtvého otce, a ještě smutněji potom, co ho v prosté černé rakvi odtamtud vypravili na hřbitov. Celé okolí se zúčastnilo pohřbu utopených havířů a lidé se všemožně snažili pomoci rodinám, které tak náhle ztratily své živitele. Nemohli však pomáhat stále a brzy se v chudobných hornických chaloupkách usídlila bída.

Bohuš marně napínal všechny síly, aby uchránil matku a svoje sourozence od hladu. Neměli chleba, oděv ani topivo a zima venku byla krutá. V dolech se také méně pracovalo, protože voda nadělala mnoho škod. Bohušova matka se z velkého hoře těžce rozstonala - byly zapotřebí léky, ale chyběly peníze. Matčin pohled bolestně bloudil po bledých dětech, které s pláčem prosily o kousek chleba. Tak protrpěli dlouhou smutnou zimu a těšili se na jaro jako na boží smilování.

A jaro je nezklamalo.

laštovky přiletěly do svých starých hnízd pod krovem, fialky zavoněly pod listím v křoví, skřivánek se s jásavou písní zatřepetal nad zeleným osením a do vetché hornické chaloupky se s jarem přistěhovalo přece jen trochu štěstí. Nejstarší dvě děti šly do služby v sousedních statcích, matka, zotavená po přestálé nemoci, tam šla vypomáhat také a Bohuš dostával nyní větší mzdu. Kopal teď uhlí jako dospělý horník a práce mu šla tak lehce a rychle od ruky, jako by mu někdo neviditelný při ní pomáhal.

Ale tam pod zemí nebylo nikdy jaro, nepronikla sem ani záře slunce, ani vůně květin, ani ptačí píseň. Bohuš pracoval ve značné hloubce, napůl ležel, napůl seděl. Každý den ráno nebo večer sjížděl s ostatními horníky ve veliké kleci do podzemní šachty. Bylo tam tolik chodeb, že se zpočátku neodvážil vzdálit od ostatních ani na krok, aby nezabloudil. Ale staří havíři byli v dolech jako doma a od nich se brzo naučil znát celý ten temný podzemní svět.

Jednoho dne se lopotil v úzké díře, vzdálený od ostatních horníků. Lampičku měl postavenou na kusu vyčnívajícího uhlí a sám vkleče bušil do tvrdých uhelných balvanů. Velké kusy se s rachotem vylamovaly a za každým se vznesl do výše oblak těžkého prachu, který tížil Bohuše na prsou jako olovo. Přitom tu bylo horko jako ve vytopené peci, z chlapce se lil pot a černý prach přilepený na jeho mokrém těle ho připodobňoval kominíku.

"Aby to tak na mě spadlo," pomyslel si Bohuš, když po každém ráznějším kopnutí se mu zřítil větší balvan k nohám, "nebo aby se zas vyvalila voda a mě tu zatopila, brr!" Mladý horník se při té myšlence zachvěl, ale rychle ty černé představy zapudil, a protože se přiblížilo poledne a těžké rány v okolních šachtách utichly, vyndal chléb a po krátké modlitbě se pustil do chudého oběda.

Byla to jediná chvíle odpočinku za celý den, na kterou se Bohuš vždy dopoledne při práci těšíval, zatímco odpolední robotu mu zase oslazovala vzpomínka na domova drahou matku. Vesele vždy odhodil motyku a rychle si oblékl kazajku, když se večer ozvalo znamení vybízející horníky k odchodu! I dnes radostně spěchal k východu, kde se houpala spuštěná klec pro horníky, vždyť zítra byla neděle! Náhle si vzpomněl, že nechal v šachtě šátek, v němž míval zabalený chléb, a vrátil se pro něj. Běžel spletitými chodbami ke svému koutu, který byl dosti vzdálen, ale za malou chvíli byl u cíle. Zalekl se, když viděl, že ze šachty vychází jasná záře. Copak tam hořelo? Opatrně se přiblížil a údivem vytřeštil oči na divadlo, které se před ním otevřelo. Celá šachta najednou oživla, po stěnách šplhali drobní mužíčkové a malými kladívky otloukali uhlí, které úplně bez hluku padalo k zemi. Každý měl za pasem malou lampičku, hořící jasným plamenem. Na sta se jich tu kmitalo chodbou jako roj bludiček.

Bohuš zakryl svou havířskou svítilnu, doplížil se za vozík, do něhož při práci ukládal uhlí, a pozoroval ze svého úkrytu ty podivné malé horníky, kteří si počínali s neuvěřitelnou lehkostí. Nevycházel z údivu, kde se tu tak náhle vzali. Staří havíři si někdy tajemně šeptali, že v dolech přebývají skřítkové, kterým se říká permoníci. Pomáhají prý někdy horníkům při práci a jindy si z nich zase tropí šašky. Ale nikdo z nich je ještě na vlastní oči neviděl, až teď on.

Chtě nechtě musel se jim potichu smát, jak legračně vypadali. Žádný nebyl větší než holínka, ale zato měli vousy dlouhé až k zemi a běloučké jako padlý sníh. Jejich botičky by Bohuš sotva na palec nastrčil. Všichni měli tmavé punčochy, červené kalhoty až po kolena, šedé kazajky a na hlavě čepičku.

Bohuš se nemohl nasytit pohledu na ně. Jak obratně lezli nahoru a dolů! Teprve nyní všemu porozuměl. Už věděl, proč mu práce vždy tak ubývala, proč se mu uhlí tak lehce a snadno lámalo a proč se mu vždy ráno zdálo, že je hromada větší, než jakou ji večer zanechal. Opravdu mu někdo pomáhal, byli to tito malincí havíři, kteří mu tak ulehčovali kutání. Jak se podiví dobrá matička, až jí to poví! Ani si při pozorování těch pilných pracovníků nevzpomněl, že je v dolech sám, že ostatní horníci jsou už dávno všichni pryč. Krčil se za vozíkem víc a víc. Co by se stalo, kdyby ho permoníci zpozorovali?

Najednou se Bohušovi zdálo, že se mu za zády nějak rozjasnilo. Rychle se ohlédl a zůstal znovu jako očarován. Z protější tmavé chodby zazářila celá řada malých svítilen, které nesli v rukou vousatí permoníci. Šli jako průvod, každý nesl přes rameno malé kladívko a spěchali na pomoc ostatním. Žádný z nich si nevšiml Bohuše skrčeného za vozíkem, kterého ještě nikdy v životě nic tak nezaujalo jako tato podívaná.

Vtom se však ozval naléhavý hlas: "Schovejte světla!"

V mžiku zavládla v chodbě tma. Ale jen na chvíli. Náhle dopadlo jasné světlo Bohušovi přímo do tváře.

"Teď už jsem prozrazen," zalekl se Bohuš a strachem se v něm zatajil dech. Před sebou na vozíku spatřil rozkročeného permoníka s velmi nevraživým výrazem ve vrásčitém obličeji. V napřažené ruce držel svítilnu, jejíž světlo Bohuše tak polekalo. Ostatní permoníci hned nechali své práce a spěchali k němu.

Shlukli se kolem něj a prohlíželi si ho, svítili na něj a stále si cosi šeptali. Při tom tak kouleli očima, že z nich šel strach. Bohuš už neměl důvod se skrývat a vylezl zvolna ze svého úkrytu. Permoník stojící na vozíku - patrně vůdce - ostře houkl na Bohuše:

"Hoj, ty velikáne, kdo jsi a jak to, že jsi se opovážil sem vejít?"

"Jsem horník Bohuš a kopu tady uhlí," odvětil hoch.

"Tobě se tu nedávno utopil otec, viď?" tázal se znova vůdce permoníků.

Bohuš přisvědčil.

"A proč jsi nešel s ostatními domů, proč jsi nás tu špehoval?"

"Já vás nešpehoval," hájil se Bohuš. "Zapomněl jsem tu šátek, vrátil jsem se pro něj a viděl vás tu už v plné práci. Pak jsem vás pozoroval a přemýšlel, kdo jste a kde jste se tu vzali."

Trpaslíci dali hlavy dohromady - patrně se radili, co mají odpovědět. Pak se opět ozval jejich vyvýšený mluvčí. "My všichni jsme permoníci krále Zlatoděje. Dobrým lidem pomáháme, ale zlé trápíme a pronásledujeme. Ty jsi nešťastný, protože ti otec zemřel hroznou smrtí, a zasloužíš si naši pomoc, protože se tak svědomitě staráš o svou rodinu. Tak rozhodl náš mocný pán. Ale nikdo nás nesmí při práci spatřit, abychom nebyli prozrazeni, slyšíš? A tys nás při ní náhodou přistihl, proto musíš nyní s námi ke králi, který rozhodne, co se s tebou dál bude dít. Kdybys neuposlechl a nechtěl s námi, bude celá tvá rodina přísně potrestána, neboť máme velkou moc pod zemí i na zemi."

"A kde přebývá ten váš král Zlatoděj?" tázal se Bohuš chvějícím se hlasem a zbledl úzkostí jako stěna.

"Neptej se, nesmíme to říct. Ale ještě dnes ho spatříš na vlastní oči v jeho paláci. Povedeme tě k němu se zavázanýma očima, abys nepoznal, kudy půjdeme."

Bohuš viděl, že musí poslechnout, a nezdráhal se. Podal skřítkům svůj šátek a klekl na kolena, aby mu mohli zavázat oči. Dva skřítkové vylezli na jeho záda a spojenými silami šátek tak pevně utáhli, že k jeho očím nepronikl ani paprsek světla. Pak se vydali se svým zajatcem na cestu. Bohuš cítil, jak ho vedou všelijakými studenými a mokrými chodbami nahoru a dolů, aby ho spletli. Podařilo se jim to, za chvíli už nevěděl, kde je. Tahali ho za oděv, aby věděl kudy má jít, a když ta klikatá procházka trvala asi hodinu, zastavili se konečně a dovolili Bohušovi, aby si sundal šátek z očí. Rozhlížel se kolem, ale nic neviděl. Všude byla hluboká tma, neboť čtveráci zhasli svoje lampičky. Ve tmě pak stoupali vzhůru po nějakých příkrých, nekonečně dlouhých schodech, až se začalo nad nimi pozvolna rozjasňovat. Schody vedly do veliké, otevřené síně, kde plálo na tisíce světel. Konečně byli v královském paláci.

uku! Kuku! Kukuku!" řekl jeden ze skřítků. Nato se otevřely postranní dveře, kterými vhopkal dovnitř skřítek se svazkem lesklých klíčů za pasem. To bude jistě vrátný, pomyslel si Bohuš. Maličký dveřník se velkého Bohuše tak ulekl, že by se okamžitě ztratil, kdyby ho skřítkové nechytili za šůsek u kabátku.

"Ty hrdino!" smáli se mu, "neboj se toho velikána, je to dobrý člověk, a otevři nám rychle dveře do společenské komnaty."

Postrašený vrátný se uklidnil a odemkl vchod do nízkého postranního pokoje, kde se bavili skřítkové. Když však spatřili vstupujícího obra, ztichli všichni jako na povel a vyvalovali na něj úžasem oči. Pak si ovšem všimli, že ostatní se ho nebojí, osmělili se a prohlíželi si ho zblízka. Smáli se jeho velkým černým rukám a ohromným botám, až se prohýbali a obklopili ho ze všech stran.

Konečně se posměváčci trochu utišili a jeden z nich zavolal na trpaslíka stojícího na vyvýšeném místě u hlavního sloupu komnaty:

"Jdi, Valiburku, a oznam králi, že jsme přivedli zajatce."

Valiburek pospíšil ke králi. Za chvíli se vrátil zpět s tím, aby se Bohuš okamžitě dostavil k panovníkovi. Skřítkové se vydali s Bohušem ke králi. Kráčeli nekonečnou řadou jasně osvětlených chodeb. Všude se lesklo stříbro a zlato, až z toho přecházel zrak - bylo tu nahromaděno tolik pokladů, že by se za ně dalo koupit deset království. Nakonec přišli ke dveřím, které byly zakryté nádhernou oponou. Valiburek ji rozhrnul a Bohuš musel na okamžik zavřít oči, jak ho oslepila záře vycházející z komnaty, do níž vstoupili. Zpočátku se překvapený horník domníval, že tam září samo slunce; nebylo to však slunce, ale král Zlatoděj, jehož zlaté vlasy a vousy se třpytily kolem hlavy jako sluneční paprsky. Seděl na vysokém trůnu, k němuž vedlo pět stupňů, kde byli pohodlně rozloženi královští rádcové. Oděn byl purpurovým rouchem a na hlavě měl zlatou korunu s tolika drahými kameny, jako je barev v duze. V ruce držel zlatou větvičku a vlídně se díval na mladého havíře - oči se mu při tom třpytily jako dvě hvězdy. Všichni jeho úředníci si zvědavě prohlíželi Bohuše, který rozpačitě přešlapoval a mačkal v ruce umazanou čepici. Bál se, aby svými černými botami nepošpinil krásný koberec, do něhož se jeho nohy bořily jako do mechu.

Král pohnul zlatou větvičkou a předstoupil vůdce malých horníků, permoník Klepyťuk, který vyjednával v šachtě s Bohušem. Vypravoval, jak je Bohuš v šachtě zastihl při práci a oni ho za to přivedli před královský soud.

Zlatoděj to vše s velkou pozorností vyslechl a potom vážně promluvil: "Mrzí mě, že se to stalo, máme přísné zákony, které musíme dodržovat. Bylo naší povinností, abychom ti pomáhali, ale tajně, protože nás nikdo nesmí vidět. To, že jsi mé služebníky zpozoroval, se stalo jen náhodou, za kterou nemůžeš - nemělo se to však stát a chyba se musí napravit. Mně nezbývá, než tě odsoudit a ze své královské moci nařizuji, abys byl celý rok držen ve vězení v mém paláci. Vy, moji poddaní," obrátil se k permoníkům, "slyšeli jste můj rozkaz a podle něho se řiďte!"

"Celý rok tu mám být zavřen a nespatřit matku a sourozence?" zaplakal Bohuš a klesl před králem na kolena. "Ach, nejmocnější králi!" zvolal prosebně, "odpusť mi ten velký trest, vždyť jsem se ničím neprovinil. Pusť mě domů, aby moje rodina netrpěla hladem, a já ti slibuji, že se před nikým nezmíním o tom, co jsem dnes v dole spatřil!"

Ale král zavrtěl hlavou a rozhodně pravil: "Nemohu ti pomoci, musíš se podrobit zákonu, nebo budeš celý život nešťastný. O matku a sourozence se neboj, postarám se o ně já sám. Nyní vstaň, moji poddaní tě zavedou do tvého pokoje."

Bohuš se upokojil, když slyšel, že o jeho rodinu bude postaráno. Hluboce se poklonil a odešel s trpaslíky do pokojíku, který mu byl vykázán a velmi se mu líbil. Neměl však čas prohlížet si všechny ty krásné ozdobné věci; unaven celodenní prací a tolikerými dojmy, svalil se do postele a okamžitě usnul.

ohuš spal a zdálo se mu, že v dolech kope uhlí. Vylamovaly se tak velké kusy, že je nemohl ani zvednout a naložit do vozíku. Najednou udeřil do uhelné stěny tak silně, že se to rozlehlo jako hromová rána. Vyvalil se velký balvan, který se leskl, až oči přecházely, protože byl celý ze zlata. Bohuš se s radostným výkřikem naklonil ke zlatu a chtěl je odnést, ale jakmile se ho dotknul, proměnilo se v klubko, svinuté ze samých zlatých vlasů. To se začalo rychle kutálet po zemi a za chvíli se z něj vymotal král Zlatoděj. A pak už to nebyl král Zlatoděj, ale samo slunce a to mělo lidský obličej. Bohuš s dojetím poznal milou tvář svého nebožtíka otce, který k němu přívětivě promluvil:

"Kopej Bohuši, však se už nebudeš dlouho lopotit v dolech, pak budete všichni šťastni. Ale nesmíš být ani pyšný ani lakomý, takoví lidé nikdy žádné štěstí nepocítí. A vzpomeň si na svého nešťastného otce a jeho trudný život!"

Bohuš chtěl vše ochotně slíbit, ale otec náhle zmizel a on snil zas jiný sen. Octl se náhle v krásném pokoji, kde skvostné obrazy zdobily stěny, u nichž byl rozestaven drahocenný nábytek. On sám seděl ve vyřezávané lenošce a poroučel cosi služebníkovi, který stál u dveří a hluboce se mu ukláněl. Oknem viděl krásnou zahradu, obklopující celý dům. To všechno mu patřilo. Z vedlejší komnaty vstoupila matka se sourozenci, kteří se smáli a vesele volali: "Pojď si s námi hrát, Bohuši!"

Nedal se dlouho prosit a skotačil s nimi. Matka se na ně blaženě usmívala a všichni byli velmi šťastní a spokojení. Ale pak se k nim nahrnulo mnoho cizích dětí, až jich byl plný pokoj. Tlačily se k němu a křičely: "Bohuši, probuď se!" A on se opravdu probudil. Nemohl si rychle vzpomenout, kde je. Byl sice také v krásném pokoji, ale matka a sourozenci tu nebyli. Zato byl obklopen permoníky, kteří se k němu nahrnuli, skákali po jeho posteli a budili ho - jeden z nich ho tahal za ucho a křičel, aby se probudil.

"Škoda, že to byl jen sen a že musím čekat celý rok, než vás, drazí, ve skutečnosti uvidím," povzdechl si Bohuš a vyskočil z postele - chtěl se rychle obléct, jak byl zvyklý z domova. Ale byla to těžká věc, protože každý kousek oblečení měl jinde. Dovádiví skřítkové všechno roztahali. Čepice visela u stropu, vesta na obraze, kabát na dveřích a po botách nebylo nikde ani památky. Konečně našel jednu přivázanou k lenošce, ale po druhé jako by se zem slehla.

"Kam jste mi zanesli botu, vy diblíci? Hned mi ji sem dejte!" volal se žertovným hněvem na malé neposedy. Ale ti už byli všichni pryč, utíkali, aby mu přinesli snídani. Vtom něco pod postelí zahuhlalo. Bohuš se shýbl a spatřil v koutku za nohou postele svou ztracenou botu a v ní skřítka Tydlitáta, který zoufale naříkal, protože na sebe narazil botu a teď se z ní nemohl dostat ven. Bohuš se pro ni shýbl, Tydlitát se chytil jeho ruky a se smíchem se mu vyšplhal za krk.

Mezitím se vrátili ostatní se snídaní, která Bohušovi velmi chutnala, vždyť šel spát bez večeře. Skřítkové ho opět opustili a on zůstal sám. Prohlížel si své nové obydlí, okna nemělo, protože všude kolem byla tvrdá skála - palác byl přece hluboko pod zemí. Možná, že nad ním leží město Vranov, nebo šumí hustý hvozd? Nevěděl. Ze stropu visela nádherná lampa, jejíž světlo polévalo pokoj zlatorůžovou září. Kde se to tu pod zemí všechno vzalo? O tom marně přemítal. Král Zlatoděj musel být velice mocný a bohatý vládce, když vládl takové divotvorné podzemní říši. Přál si, aby ho mohl znova spatřit, a hned se mu to vyplnilo. Do dveří vběhl Valiburek a vyřizoval: "Král Zlatoděj rozkázal, abys přišel k němu."

Bohuš vyskočil a spěchal ochotně se skřítkem ke králi. Mocný vládce seděl na trůně jako včera a kolem něho bylo tolik skřítků, že se jimi Bohuš sotva protlačil.

Král se zadíval na Bohuše opět tak vlídně jako poprvé a pravil: "Vidím, že jsi dnes už veselejší, a doufám, že se ti u nás nebude stýskat. Až se se vším seznámíš, bude ti čas ubíhat velmi rychle. A vězněm také nebudeš, dovoluji ti chodit po paláci, jak se ti zlíbí."

Bohuš poděkoval a chtěl ještě něco říct, ale zarazil se a umlkl. Jen se podíval na krále a sklopil oči, protože neměl odvahu vyslovit to, co měl na srdci.

"Ty bys mi rád něco pověděl, jen mluv!" dodával mu odvahu král.

"Já bych rád ... já bych ..." koktal Bohuš.

"Nu, jen to vyslov.

"Já bych se rád šel podívat domů na maminku," vypravil ze sebe pracně Bohuš. "Ona bude mít starost, kam jsem se poděl."

"Toto přání ti v této chvíli nemohu splnit, ale těší mě, že na matku tak myslíš. Až přijde vhodná doba, můžeš se na ni podívat, ale žádný člověk tě při tom nesmí spatřit."

Horníkovi nad tím zaplály oči radostí.

"A budu, milostivý králi, opravdu po roce propuštěn?" tázal se ostýchavě.

Zlatoděj se dobrotivě usmál a odpověděl: "Co jsem řekl, stane se. Po roce, budeš-li nám věrný, vyjdeš odtud jako šťastný jinoch. Teď však už dost."

Bohuš by se rád ještě zeptal na matku, ale netroufal si. S hlubokou úklonou králi poděkoval a odcházel z královské síně alespoň trochu uspokojen. A po roce že odtud vyjde jako šťastný jinoch? Stále myslel na ta Zlatodějova slova. Co když se něco pokazí, člověk nikdy neví. On se však vždycky bude chovat tak, jak mu káže svědomí.

Klepyťuk s Valiburkem ho pak prováděli po celém paláci, který byl nekonečně velký. Chodili celý den a ještě zdaleka všechno neprohlédli. Byla tu spousta báječných věcí. Přišli také k místnosti, ze které vycházelo tolik měňavé záře, že si Bohuš musel zakrýt oči, aby ho nebolely.

"Co to je?" ptal se Klepyťuka.

"To je část pokladů země, které opatrujeme. Jsi jedním z mála vyvolených, jimž byla předsíň pokladnice otevřena, aby do ní nahlédli."

Zář svítilen dopadala na krásné a drahé kamení a odrážela se zpět v rozličných barvách. Blýskaly se tu bílé křišťály, červené granáty a rubíny, modré opály a safíry, zelené smaragdy a olivíny, fialové ametysty, různobarevné diamanty a mezi nimi valouny stříbra, zlata a jiných drahých kovů. Bohušovi se až zatajil dech. Jak ohromné to muselo být bohatství, které permoníci střežili před chtivým a lakotným srdcem lidí. A jak nezměrnou důvěru museli k němu chovat, když ho zavedli i do této místnosti. Jako by trpaslíci četli jeho myšlenky, pravili vážně:

"Důvěřujeme tvé mlčenlivosti, ale nyní už pojďme, na zemi už je večer..."

Vydali se tedy na zpáteční cestu. Skřítkové mu ukazovali, kterými chodbami musejí projít. Bohuš si připadal, jako když poprvé vstoupil do dolů, zdálo se mu, že se v těch spletitých chodbách nikdy nevyzná. V jeho pokoji byla již přichystána chutná večeře.

"Náš kuchař pro tebe vaří zvláštní jídla," upozorňovali ho průvodci.

"Já nejsem vybíravý," zasmál se Bohuš. "Tatínek vždycky říkal, že člověk jí proto, aby žil, a ne proto, aby mlsal; mně postačí to nejjednodušší, jen když nebudu mít hlad."

Po večeři Bohuš ulehl a usnul se vzpomínkou na matku a domov.

ohuš již několik týdnů žil v Zlatodějově paláci. Měl se tam dobře, trpaslíci ho milovali a kde mohli, působili mu radost a snažili se ho rozveselit. Jemu se ale stýskalo po domově, navíc neměl nic na práci a to ho hnětlo. Vzpomněl si, jak mu tehdy večer permoníci pomáhali kopat uhlí a jak obratně si při tom počínali. Od té doby už nic takového neviděl. Proč teď nechodili do dolů? Jak rád by se tam s nimi podíval a nalámal trochu uhlí. Nechtěl by žít bez práce, zavřený v tomto kamenném paláci, i kdyby mu dávali všechny zde nashromážděné poklady. Toužil po volném pohybu, přírodě a svěžím vzduchu, ale jakým způsobem toho dosáhnout, když nesmí opustit palác? Jednou se zeptal Valiburka, jakou prací se jeho bratři zabývají, protože je nevidí nikdy nic dělat.

"Všichni máme pořád něco na práci," odpověděl Valiburek. "Pracujeme však obvykle v noci, když spíš, proto se ti zdá, že zahálíme. Král má pro každého zvláštní zaměstnání, neboť náš úkol je velký. Máme na starosti všechny okolní lesy a doly - nic se tam neděje bez našeho vědomí."

"A proč se o to staráte?" ptal se dále Bohuš.

"Protože máme soucit s lidmi," odpověděl skřítek. "Pomáháme jim a pečujeme o každého, kdo si to zaslouží. Známe všechny horníky a král Zlatoděj ví, jak se kterému daří. Tobě jsme také pomáhali kopat uhlí, abys víc vydělal. Ale zlé horníky někdy trestáme, i pána dolů časem vyplatíme, když okrádá havíře o mzdu."

"A proč jste mi tedy nezachránili tatínka, proč jste nechali tolik hodných lidí zahynout?" vyčítal Bohuš bolestně.

"Tak daleko zas naše moc nesahá, to byla vyšší vůle, která na vás seslala toto neštěstí."

Bohuš se zamyslel a pak řekl: "Ty si nedovedeš představit, Valiburku, jak se mi stýská po práci. Nemohl bych někdy jít s vámi do dolů?"

A podíval se na skřítka tak prosebně, že by Valiburek udělal všechno, aby mu vyhověl. "Zeptám se na to krále Zlatoděje," odvětil. "Doběhnu k němu teď hned a přimluvím se za tebe. Dnes v noci půjdeme zase kopat, mohl bys jít s námi." Nečekal ani na odpověď a odběhl do královské komnaty.

Za chvíli byl zpátky a radostně oznamoval: "Můžeš jít s námi, jeho královská milost dovoluje, abys nám pomáhal, kdykoliv budeš chtít." A zase zmizel.

Bohuš se zaradoval: alespoň doly uvidí a bude si připadat opět svobodný. Těšil se, že bude také jiným pomáhat, a nemohl se radostí ani řádně navečeřet. Vtom se palácem rozlehl zvučný hlas zvonu a na toto znamení se všichni permoníci shromáždili, aby se mohli vydat do práce. Bohušovi zavázali opět oči, aby nepoznal, kudy půjde. Šli dnes přímou cestou a asi za čtvrt hodiny byli na místě.

Velitel Klepyťuk se zastavil a čekal na ostatní: "Dnes budeme kopat pro horníka Paseku, zemřela mu žena a zanechala tři děti. S chutí do práce!"

"Tedy ta hodná Paseková zemřela?" zarmoutil se Bohuš a vzpomínal, jak často u nich býval a ona ho těšila, když mu zemřel otec. Uchopil motyku, která stála nedaleko, a pustil se do díla. Těžká rána se rozlehla šachtou a polekaní skřítkové přestali pracovat.

"Pst! Pst! Ty nás prozradíš!" volali na něj výstražně. "Nevíš, že v sousedních šachtách se pracuje? Snadno by nás tu mohl někdo překvapit. Honem sem dej tu motyku, my ti ji očarujeme."

Seřadili se do kruhu, poklepávali svými kladívky na motyku a zpívali:

Tiše, tiše, klepejme,

prozradit se nedejme,

neviděni, neslyšeni

povinnost svou konejme.

Když se pak Bohuš chopil motyky, nebylo slyšet žádné rány a uhlí mu dopadalo k nohám úplně bez hluku jako skřítkům. Všichni se činili a za dvě hodiny nakopali uhlí tolik, co horník za celý den. Odešli pak k jiné sluji a pracovali zas pro druhého nebožáka.

Když se vrátili domů, rozkázal Zlatoděj, aby byl Bohuš k němu přiveden. Klepyťuk musel vyprávět, jak si mladý horník počínal - chválil ho a ostatní mu horlivě přizvukovali. Zlatoděje to tak potěšilo, že sňal z malíku krásný prsten a daroval mu ho na důkaz své nejvyšší přízně. Bohušův malík byl však tlustší, proto si ho navlékl na šňůrku a zavěsil kolem krku.

Přišli také permoníci, kteří pracovali v jiných dolech, a Zlatoděj se jich otázal: "Vykonali jste můj rozkaz?"

Náčelník Chocholík se poklonil a řekl: "Ano, královská milosti, důl lakomého boháče Svobody je zatopen vodou. Když horníci odešli, otevřeli jsme dveře do podzemního jezera a pustili vodu do šachet. Nyní je tam vše zničeno a bude trvat nejméně rok, než se práce bude moci obnovit."

"Dobře, jsem spokojen," pravil král a Chocholík s hlubokou úklonou odstoupil.

Pak přišlo na řadu jiné oddělení a jeho vůdce Didivousek podával zprávu: "Učinili jsme podle rozkazu: horníkovi, který trápí ženu a děti, jsme roznesli všechno nakopané uhlí a pokazili havířské nástroje a každý den mu něco vyvedeme, dokud se nepolepší."

Předstoupil vůdce Kopalík a oznamoval: "V dole Josefově, kde ubozí havíři marně hledali uhlí, je vše přichystáno. Jakmile ráno první horník kopne do země, ukáže se bohatá uhelná žíla a všem bude pomoženo. I havíři ze zatopeného dolu Svobodova tam najdou práci."

Tak to šlo asi hodinu. Nyní bylo Bohušovi jasné, že mají permoníci mnoho starostí i práce. Rád by věděl, jestli se také starají o jeho matku, jak slíbil Zlatoděj. Dodal si odvahu a přímo se na to zeptal.

"Vidím, že stále pochybuješ o tom, co jsem ti slíbil," pravil král. "Nezbývá, než aby ses o tom na vlastní oči přesvědčil. Dovoluji ti, abys zítřejší noci vyšel na zem a nahlédl tajně do oken rodné chaloupky."

Nic nemohlo Bohuše víc potěšit než tato dobrotivá slova.

koro by řekl, že se té příští noci samou radostí snad ani nedočká. Celý den byl nepokojný a netrpělivý. Každá minuta se mu zdála hodinou a ani jídlo mu nechutnalo. Konečně přišel Valiburek a oznámil mu, aby se přichystal na cestu, protože na zemi je již noc. Zavázali mu zase oči a oklikami ho vyvedli na zem. Poznal to hned podle slabounkého větru, který mu ochladil tváře. Strhl šátek z očí a radostně se rozhlížel. Stál v hustém, vysokém lese, mezi stromy prokmitával vážný měsíc a na nebi se mihotalo množství hvězd. Byl to velmi krásný večer! Bohuš vdechoval plnými ústy pryskyřicový vzduch a přes větve starých sosen vzhlížel k čistému nočnímu nebi. Byl šťastný, že se na chvíli zase dostal do tohoto zemského ráje, který ho nikdy netěšil tak, jako nyní. Vedle stáli dva permoníci a pobízeli ho, aby spěchal. Rád poslechl, protože se těšil, jak spatří rodnou chalupu, matku a ostatní sourozence. Dal se do běhu, ale jeho malí průvodci mu nemohli stačit. Zahvízdli tedy na něj a Bohuš je musel vzít do kapes. Tak se s nimi ubíral přes louky a pole, ke své rodné chalupě.

Mladý horník znal dobře tuto krajinu, skřítkové mu nemuseli ukazovat cestu. Zdaleka je vítal štěkot psů, kteří pobíhali kolem stavení. Zamířili přímo k malé chaloupce, jejímiž okénky prosvítala slabá záře. Bohuš byl doma; srdce mu hlasitě bilo, když se plížil k okénku a nahlížel dovnitř. Ve světnici právě večeřeli, na nikom nebyl vidět smutek a všechno tam vypadalo přívětivě. Stěny byly čistě obíleny a visely na nich obrázky. Děti měly spořádaný oděv a růžové tváře - bylo na nich vidět, že nemají nouzi. U stěn stál nový nábytek a na posteli se hromadila zásoba peřin. Teď Bohuš uvěřil, že se Zlatoděj staral o jeho rodinu opravdu královsky.

Bohuš nemohl spustit oči z matčiny tváře, zářící tichou spokojeností. Jindy bývala totiž smutná a utrápená. V tom se ozval jasný hlásek malého Jiříka, který byl Bohušovým miláčkem: "Ještě dlouho Bohuš nepřijde, maminko?"

Bohuš byl dojat, jak to malé dítě na něj vzpomínalo.

"To ti nemohu říct, drahoušku," odvětila matka. "Sama nevím, kdy přijde, ale přijde jistě a možná, že už hodně brzo."

Jak rád by Bohuš zavolal: "Vždyť už jsem tu a dívám se na vás!" Jak rád by skočil do světničky a všechny vroucně zulíbal, ale nechtěl jednat proti Zlatodějově příkazu. Opanoval se a přitiskl své planoucí tváře k oknu, jako by se tulil k matce, a chytal další slova hovoru.

"Maminka ti to nesmí říct, Jiříčku," poučovala ho starší sestra. "Pak bychom Bohuše už nikdy neviděli, viď, maminko." Matka se usmála, ale neřekla ani slovo. Bylo znát, že něco ví, ale nechce to prozradit. Aby ušla dalšímu vyptávání, odestlala a vyzvala děti ke spánku. Všichni se pak dlouho vroucně modlili za otce, za Bohuše a za všechny lidi.

Skřítkové naléhali na návrat, ale on se nemohl odtrhnout a stál u okna tak dlouho, dokud matka nezhasla světlo. Pak teprve ustoupil, aby nebylo vidět jeho stín v měsíčním světle, a všichni se vydali na zpáteční cestu. Teď už se Bohušovi tak lehce nekráčelo; stále se ohlížel zpět k chaloupce, kde bylo skryto celé jeho štěstí. Oba permoníci se ho snažili ze všech sil rozveselit.

"Kdybych aspoň věděl, že matka pro mě netruchlí," povzdechl si Bohuš.

"Viděl jsi přece její klidnou tvář."

"A ví, kde jsem?" tázal se chlapec.

"To neví a vědět ani nesmí, ale ví, že se máš dobře," objasňoval trpaslík.

"A jak se o tom dověděla?"

"Náš král jí to vzkázal po větru."

"Po větru?" divil se Bohuš.

"Ano, po větru. V ten den, když jsi nepřišel domů a tvoje matka tě zoufale hledala po okolí, strhla se zuřivá vichřice. Z ní slyšela tvá matka hlas: "Čekej trpělivě, než rok se obrátí, milovaný synek domů se navrátí, v dobrých rukách jest." Volal tak na ni král Zlatoděj skrze kouzelnou flétničku, která jeho hlas roznese po větru. Jak to matka uslyšela, přestala tě hledat a vrátila se domů. Kdykoliv je teď vítr, vychází tvá matka do zahrádky a král Zlatoděj jí o tobě vypráví. Ona však nesmí vědět, kdo je. A protože má o tobě. stálé zprávy, nestýská se jí a je klidná. My jí každý týden tajně nosíme dárky, aby netrpěla nouzí."

To vše Bohuše velmi potěšilo a kráčel již daleko veseleji. Najednou si povzdechl: "Kdybyste se svými dárky jen jednou přiletěli, když nám bylo tak zle."

"Nemůžeme vždy, pomáháme jen lidem, kteří velmi trpěli, musí si nějakým velkým zármutkem naše dárky zasloužit. Teprve při největší nouzi můžeme přispět na pomoc."

Bohuš by se ještě dál vyptával, ale jeden z permoníků náhle zahvízdl a v zemi se ukázala tajná chodba, která vedla do hloubky. Bohuš si opět musel zavázat oči a za chvíli dorazili k Zlatodějově paláci. Byla již skoro půlnoc, když uléhal s vědomím, že je matka šťastná, a než usnul, vzpomínal na krásné chvíle u okna své rodné chaloupky.

adešlo teplé léto, ale ve Zlatodějově říši byl chládek, protože sem neměly přístup sluneční paprsky. Bohuš trávil většinu času v královské síni, protože si ho Zlatoděj oblíbil pro jeho dobrotu a sílu. Co nezmohlo deset permoníků, to vykonal Bohuš jednou rukou. Znal už také všechno v paláci, jako by tu přebýval odjakživa. Jenom nevěděl, kde se přesně nachází, permoníci mu vždycky pečlivě zavazovali oči, kdykoliv někam šel.

Od návštěvy u matky mu bylo dovoleno častěji vycházet se skřítky na zem nebo do dolů. Pomáhali nejen horníkům, ale i drvoštěpům v lesích. Vycházeli obyčejně již za soumraku, kdy nehrozilo nebezpečí, že se setkají s lidmi. V té době už každý odpočíval ve svém domě. Jednou v podvečer se zase vydali pracovat do vzdáleného bukového lesa, jehož část byla vykácená. Několik chudých drvoštěpů tam ve dne dobývalo pařezy a trpaslíci měli za úkol je podkopat, aby práce lidí nebyla tak namáhavá.

Bohuš kráčel v čele malého oddílu a v duchu počítal dny, které chybí do konce jeho vězení. Pěšinka vedla rozsáhlou doubravou, kde mohutné duby a buky rozkládaly své široké koruny. Slunce už zapadlo hluboko za hory a v lese bylo šero. Permoníci si počínali tiše, aby ušli pozornosti náhodných lidských opozdilců.

Konečně dorazili k cíli a pustili se do práce, která by jim šla rychleji od ruky, kdyby s nimi nebyl Tydlitát. Byl to mezi nimi největší šibal a místo práce raději skotačil a své druhy zdržoval. Tentokrát vylezl na blízký buk, trhal tam bukvice a házel je po ostatních. Za chvíli se k němu spustila veverka a dotírala na něj packou. Pískavým hláskem mu cosi sdělovala. Trpaslíci dobře rozumějí řeči zvířat, a tak se Tydlitát dověděl, že veverce se ztratila mláďata a teď prosí trpaslíky, aby jí je pomohli hledat. Zavolal na své druhy, sám slezl se stromu a spolu s několika permoníky se vydal hledat ztracené veverčí děti. Pomalu procházeli lesem, pozorně naslouchali a svými lucerničkami svítili do každé škvíry. Došli až k řece, která protékala lesním údolím, a tam, uprostřed divokého proudu, spatřili ve světle měsíce velký kámen, na němž se k sobě tulily tři malé, nešťastné veverky. Důvtipní trpaslíci hned věděli, kolik uhodilo. Veverky se vypravily za samostatným dobrodružstvím příliš daleko. Když si pak hrály na stromech u řeky, ulomila se pod nimi suchá větev a spadla rovnou do vody. Ještě že je proud zanesl k tomuto kameni. Voda však zaplavovala skoro celý jejich ostrůvek, a tak každou chvíli hrozilo, že spláchne veverky zpět do divokých vln. Co teď? Trpaslíci si do prudkého proudu vůbec netroufali.

Tu se Valiburek zatahal za vousy: "Zapomněli jsme na Bohuše," prohlásil, otočil se na podpatku a už utíkal pro lidskou posilu. Nemusel běžet daleko, zpráva se záhy donesla k Bohušovým uším a ten se ihned pustil se zbytkem permoníků do hledání. I lucerničky ostatních trpaslíků dovedly své majitele k řece. Přihopkala s nimi i veverčí maminka. Když Bohuš uviděl strachem a zimou se třesoucí veverčí děti, neváhal ani okamžik a vkročil do ledového proudu, aby jim pomohl. Ten ho strhával a v jednom místě mu voda sahala dokonce až po prsa, ale dostal se šťastně k svému cíli a vystrašené veverky si schoval za kazajku. Zpátky to nešlo už tak snadno. Když byl Bohuš v nejhlubším místě, uklouzl po hladkém kameni, ztratil rovnováhu a už ho odnášel proud. Trpaslíci, sledující ze břehu napjatě celý výjev, poděšeně vykřikli. Konečně se Bohušovi podařilo dostat se zas na pevnou půdu, ale to už u něj byli jeho malí přátelé a pomáhali mu vyškrábat se na břeh. Bohuš vylovil zpod kazajky malé veverky. Ty sice, celé vyjevené, prskaly vodu, ale jinak byly docela v pořádku. Bohuš je předal šťastné mámě a pak se vydal s trpaslíky na zpáteční cestu k domovu.

Tam byl Bohuš povolán ke králi, jemuž musel dopodrobna celou příhodu vyprávět. Za to, že prokázal soucit s nebohými zvířátky, povýšil král Bohuše do rytířského stavu. Do znaku obdržel na památku této události tři veverky a nazýval se od té doby Bohuš, rytíř z Veveřic, a nosil ostruhy a po boku meč. Král mu dal ušít nový oděv, takže vypadal jako opravdový rytíř.

ny teplého léta uplynuly jako ta voda v řece, která hučela kolem Vranova, a od severu se přihlásil studený podzimní vichr. Létal krajinou na rychlých perutích a zvěstoval, že kraj brzy navštíví zima. Lidé svezli polní úrodu do stodol, odkud se do dálky rozléhaly zvuky cepů. Stromy setřásly zbytky zežloutlého listí a vítr ho roznášel po širém okolí. Půda poznenáhlu tuhla, až zmrzla úplně.

Také permoníci konali přípravy na zimu. Vybavili spižírny nejrozmanitějšími potravinami, v kuchyních se smažilo, peklo a vařilo. Kuchaři tam připravovali všelijaké zavařeniny a příjemná vůně se odtamtud rozlévala po okolních chodbách. Přilákala sem i Bohuše, rytíře z Veveřic, který se posadil u dveří a se zalíbením sledoval obratné ruce kuchařů. Přebírali, upravovali, svařovali, míchali, lisovali na sítech a ukládali do lahví všelijaké ovoce a různé jiné pochoutky. Najednou se otevřely dveře a do kuchyně se přihnalo několik skřítků s velkým pekáčem, na kterém se černala povidla. První z nich šli pozpátku a neviděli Bohušovy natažené nohy. Klopýtli o ně a převalili se na dlažbu. Pekáč jim vypadl z rukou a strhl sebou i ostatní, kteří ho vzadu pevně drželi. Udělali velký kotrmelec přes práh a dva z nich spadli právě doprostřed povidel. Pekáč pod jejich tíhou praskl a řídká povidla, která měla teprve na plotně zhoustnout, vytekla. V jejich černé kaluži se zmítali oba skřítkové, a když konečně vstali, vypadali jako kolomazníci. Navíc sotva viděli, protože měli zalepené i oči. Bohuš se smál, až se za boky popadal, a všichni ostatní v kuchyni se váleli samou veselostí po zemi a tleskali rukama jako posedlí. Teprve když na ohništi cosi vyteklo a připálilo se, utišila se všeobecná veselost. Střepy pekáče byly posbírány a představení skončilo.

Vždycky však Bohušovi tak veselo nebylo. Vzpomínal na domov, na matku a sourozence. A což teprve v zimě. Zem ztvrdla a přikryla se sněhem, a tak trpaslíci málokdy vycházeli ze svého podzemí. Bohušovi bylo často smutno, ale dobří trpaslíci mu připravovali všelijaká překvapení, aby mu ukrátili dlouhé čekání na jaro - na vysvobození.

oncem zimy kopali skřítkové pro jistého havíře uhlí. Pracovali ve vzdáleném dole, hraničícím s říší krále Buřihlava, který sídlil v dolech sousedního hornického města. Buřihlav byl zlý král a jeho poddaní nebyli o nic lepší. Lidem dělali jenom škodu a s jinými skřítky žili v nevůli a hněvu. Kde mohli, působili jim nepříjemnosti. Jakmile jednou Buřihlavci zpozorovali, že v jejich blízkosti pracují jiní permoníci, vyřítili se na ně a pustili se s nimi do potyčky. Přemohli je a zajali. Ubozí skřítkové byli uvrženi do žaláře ve věži Buřihlavova hradu a tam trápeni hladem.

Když se o tom Zlatoděj dozvěděl, strašlivě se rozhněval a vydal rozkaz, aby nazítří byl každý uchystán do bojového tažení. Za jitra se vydalo trpasličí vojsko na pochod. V jeho čele byl král s rytířem z Veveřic. Tajnými stezkami táhli ke království krále Buřihlava. Pochod trval asi deset hodin - skoro k večeru dorazili k opevněným branám Buřihlavova paláce. Tam však stáli Buřihlavovi vojáci a bránili hradby tak urputně, až Zlatoděj poznal, že tady nic nepořídí, a zanechal proto pod hradbami jen menší oddíl k přelstění nepřítele. Sám pak táhl s většinou permoníků dál, protože jeden starý trpaslík tam znal nenápadný otvor, na který Buřihlavci úplně zapomněli. Tak se Zlatodějovi permoníci tiše dostali do hradu, aniž nepřítel cokoliv zpozoroval.

Pak rozkázal Bohuš troubit a bubnovat, aby Buřihlava polekal. Odpůrci byli jako zasažení bleskem, když uviděli Zlatoděje za zády. Ale ještě víc se zděsili obra, který vedle něho mával ohromným mečem. Všechno se chtělo dát před ním na útěk, ale Buřihlav se postavil hrdinně na odpor a zahřměl na svoje mužstvo, ať se nikdo neopováží uprchnout. Jeho vojsko bylo početnější, byl si proto jist, že nad Zlatodějem zvítězí.

Boj započal. Vzduchem svištěly šípy, nad hlavami se blýskaly meče a štíty duněly pod těžkými údery seker. Rytíř z Veveřic se oháněl svým mečem a nepřátelští trpaslíci před ním prchali. Ale ani král Buřihlav nezahálel. Zatímco Bohuš pomáhal na jednom konci, na druhém konci se málem přihodilo neštěstí. Lstivý Buřihlav tam obklíčil se svými permoníky krále Zlatoděje a chtěl ho zajmout. Když to Bohuš uviděl, učinil několik mohutných skoků přes hlavy nepřátel, odrazil ty, kteří již po Zlatodějovi vztahovali ruce, a vysvobodil krále z nebezpečného postavení. Potom udeřil vší silou na nepřítele a klestil si cestu k Buřihlavovi. Ten se vždycky vrhal tam, kde bylo nejhůř, a dodával svým válečníkům odvahu. Když však viděl obra zblízka, pozbyl všechnu svou srdnatost a chtěl utéct. Bohuš ho chytil za dlouhé vlasy a vedl jako svého zajatce. Jeho trpaslíci poznali, že je vše ztraceno, a začali zahazovat zbraně, vzdávat se a prosit o milost. Zlatodějovo vojsko spustilo radostný pokřik a hnalo se úprkem k hradní věži, kde byli uvězněni jejich přátelé. Ubohý Valiburek se sotva držel na nohou, jak byl vysílen krutým vězněním.

Buřihlav musel prosit krále Zlatoděje za odpuštění a zavázat se, že ho od té doby bude poslouchat a nebude už nikomu činit žádnou škodu. Kromě toho musel zaplatit válečnou pokutu ve zlatě a drahém kamení. Pak se vítězové vydali na zpáteční pochod. Jásání nemělo konce celou cestu a Bohuše by nejraději nosili na rukou, kdyby pro ně nebyl moc těžký.

Než se všechno odebralo ke spánku, ohlásil Zlatoděj na příští den velikou slavnost. Potají se šeptalo, že je to na počest rytíře Bohuše, který zachránil krále.

ruhého dne probudily Bohuše líbezné zvuky, které zněly po celém paláci. Bylo to slavnostní vyzvánění stříbrných zvonečků, hlásající počátek slavnosti. Bohuš zvolna vstal a chtěl se obléct. Marně se však sháněl po svých šatech. Místo nich visel u postele skvostný oblek, právě takový, v jakém se viděl tehdy ve snu, když spal poprvé v paláci. Říkává se, že se stane, co se zdá prvního dne v cizím místě. Má se to snad stát i jemu? Oblékl se, ale zdálo se mu, jako by mu ten oděv nenáležel, připadal si v něm jako královský princ.

Najednou se otevřely dveře a v nich se objevil jakýsi slavnostní průvod. Napřed kráčeli rádcové krále Zlatoděje, oděni ve svá slavnostní roucha, za nimi šli hudebníci. Vzadu pak královští válečníci, kteří zůstali stát přede dveřmi. Všichni se Bohušovi poklonili a nejstarší rádce vážně promluvil:

"Jeho královská milost nás posílá k tobě, urozený pane rytíři, abychom ti oznámili, že se dnes koná na tvou počest podzemní slavnost, na kterou nás rač doprovodit."

"Nezasloužím si tak velké vyznamenání, konal jsem jen svou povinnost," odpověděl Bohuš.

Hudba opět spustila a všichni se odebrali do královské síně, která byla dnes neobvykle vyzdobena. Ze stěn splývaly drahocenné čalouny a Zlatodějův trůn byl obklopen hájem nádherných květin, na nichž se jako rosa třpytily diamanty. Král seděl pod hvězdnými nebesy v zlatotkaném rouše. Nejváženější trpaslíci jeho říše byli kolem něj seskupeni v malebném půlkruhu. Sálem vládlo posvátné ticho. Všichni hleděli s úctou a obdivem na vstupujícího Bohuše. I Zlatoděj povstal, když Bohuš vkročil. Uklonil se králi i přítomnému panstvu a zůstal skromně stát před trůnem.

Zlatoděj pohlédl vážně na své poddané, dychtivě očekávající, co pronese, a začal mluvit:

"Před nedávnými časy jsme přinutili syna velkého národa, jenž žije nad námi, aby po celý rok přebýval v našem podzemním sídle. Kázaly tak naše zákony, v nichž se praví, že dobrodiní, které prokazujeme lidem, by se obrátilo ve zlo, kdyby nás přitom někdo spatřil. A on viděl moje poddané při práci. Kdyby ho byli propustili hned, už nikdy by nepracoval s chutí, protože by si myslel: proč bych se namáhal, když to za mne udělá jiný? Práce by ho přestala těšit, a koho přestane těšit práce, ten se již nikdy necítí spokojen na světě. Pobytem mezi námi se vše zase napravilo. V té době se náš zajatec choval vzorně a získal si lásku nás všech. A nejenom lásku, ale i naši vděčnost. A sám si získal svým šlechetným jednáním titul rytíře z Veveřic, když zachránil zvířátka, která by bez jeho pomoci zahynula.

Osud poslal na nás nesnáze s nepřáteli. Uhájili jsme svou čest, ale nestalo se tak jenom naší vlastní zásluhou. Náš milý rytíř oddaně zápasil za svobodu Buřihlavových zajatců. Všichni jste byli svědky jeho hrdinství, když zachránil vašeho krále. Nemůžeme se mu lépe odměnit, než že ho učiníme šťastným po celý život a poskytneme mu prostředky, aby mohl obšťastňovat i jiné. Je to zcela v naší moci, protože naše komory jsou teď plné pozemských pokladů, které pro nás neznamenají bohatství a nikomu teď neprospívají. Rytíř Bohuš sám přemohl krále Buřihlava, proto nařizuji, aby mu byla vydána celá pokuta, kterou nám musel tento panovník zaplatit. Zároveň nařizuji, aby se od nynějška zval hrabětem z Veverkova. Tento příběh pak ať je zlatým písmem zaznamenán v našich letopisech."

Dojatý a rozechvělý Bohuš poklekl před králem a odvětil: "Tvá královská milost ráčila příliš hojně odměnit svého služebníka. S vděčností přijímám všechny důkazy tvé vznešené přízně, abych pomohl z bídy svým drahým a stal se užitečný svým bližním." Trpaslíci se roztancovali radostí.

Opodál zazněla hudba a po chvíli se všichni účastníci slavnosti odebrali do hodovní síně. Započala bohatá hostina - Bohuš, hrabě z Veverkova, tam byl po králi první osobou. Tydlitát bavil celou společnost svými šibalskými kousky a Valiburek s Klepyťukem vyprávěli, jak se jim dařilo ve vězení krále Buřihlava.

Slavnost trvala sedm dní a když skončila, poděkoval Bohuš znovu králi Zlatoději a dodal: "Užiji darovaného bohatství ku prospěchu svých bližních, abych zůstal hoden tvé vzácné přízně."

e strání kolem Vranova už dávno zmizel sníh a teplé sluneční paprsky vykouzlily nejeden jarní kvítek. Na loukách se žlutaly blatouchy a bělely sasanky a nad nimi v závratné výši si prozpěvoval své jarní popěvky skřivánek. Celý rok uplynul od Bohušova zmizení, rok, který obohatil bývalého horníka Bohuše mnohými zkušenostmi.

Jednoho dne mu oznámil Zlatoděj, že se právě dovršil rok jeho pobytu pod zemí a že od dvanácté půlnoční hodiny je zase svoboden. Jak toužebně čekal Bohuš na ta slova. A přece nebyla jeho radost nezkalená. Vždyť se musel rozloučit s dobrými skřítky, které si z celé duše zamiloval. Ale pomyšlení na domova matku mu oslazovalo to smutné loučení. Chystal se na cestu k domovu. Zlatoděj vybral družinu spolehlivých služebníků, jimž uložil, aby za noční tmy dopravili tajně Bohušovu odměnu do jeho chaloupky.

V podvečer se všichni permoníci shromáždili kolem krále, protože dnes mohli naposledy vidět svého velkého vězně a udatného hrdinu. Bohušovi bylo velmi smutno, když se podíval po těch drobounkých postavičkách, mezi nimiž dosáhl takového štěstí. Stály kolem něho tichounce, jako by se chtěly rozplakat. I Tydlitát stál zamlkle a nevzpomínal si ani na jediný šprým. Král Zlatoděj byl nezvykle vážný. Nerad propouštěl Bohuše, zdálo se mu, že bude bez svého velikého ochránce docela opuštěn.

Bohuš se rozhlédl po všech přítomných a utkvěl pohledem na Valiburkovi, který si právě tiše utíral oči. To se už neopanoval a i jemu vyhrkly slzy z očí, ačkoliv se namáhal, aby je potlačil. Bylo to jako smluvené znamení; všichni permoníci se rozplakali a v královské síni bylo smutno jako o pohřbu. Zlatoděj hleděl nepohnutě ke stropu, aby si nikdo nevšiml, že i jemu se v očích lesknou slzy. Kdo by si pomyslel, že to rozloučení bude tak těžké!

Konečně padl mladík před vládcem podzemní říše na kolena a loučil se s ním tak tklivě, jako s milovaným otcem. Skřítkové přitom hlasitě vzlykali, že to je už naposledy, co dobrého Bohuše vidí.

Král násilím potlačil svoje pohnutí a pevným hlasem Bohušovi naposledy pravil:

"Milý Bohuši! Jak vidíš, loučíme se s tebou těžce, neboť jsme ti za rok velmi přivykli. Nyní nás navždy opouštíš, ale žádám tě, abys na nás často vzpomínal. Chovej ve věčné paměti ty malé přátele, kteří tajně a nepoznáni tvým velkým bratřím pomáhají, aniž by za svou práci čekali nějakou odměnu. Neprozraď nikdy, že jsi poznal krále Zlatoděje a jeho poddané, sice by tě všechno tvé štěstí náhle opustilo. Celý život podporuj chudé a pomáhej tam, kde to je třeba, vším, co teď máš. Žij blaze!"

Bohuš pro slzy neviděl, ale objímal a líbal všechny, kteří se k němu tlačili. Jakmile nadešla půlnoc, zavřela se za ním palácová vrata a on pospíchal do matčina náručí. Doprovázeli ho nejmilejší z jeho přátel. Valiburek s ním šel až k lesu, kde se s pláčem s Bohušem rozloučil. Ten pak spěchal známou cestou jako okřídlený. Do zadní komůrky byly už dopraveny dary krále Zlatoděje a vracející se skřítkové mu kynuli na pozdrav. Zaklepal na okno rodné chaloupky; matka odstrčila závoru u dveří - čekala ho už netrpělivě, protože dostala k večeru po větru zprávu, že se v noci vrátí. Nepromluvili ani slovo, jen si padli do náruče a líbali se. Děti se také probudily a s jásotem vítaly nalezeného bratra. Už ani neulehli a až do rána mu vyprávěli příběhy uplynulého roku. Pak jim Bohuš v komůrce ukázal třpytící se dary krále Zlatoděje.

Ráno bylo divení ve vsi, že horník Bohuš je opět doma a že se vrátil jako bohatý hrabě. Nikdo ho nemohl poznat. Bohuš chodil od chaloupky k chaloupce a vítal se se starými známými. Každý se ho tázal, kde tak dlouho byl, ale on jen odpovídal s úsměvem: "Na cestách za štěstím." Více se od něho do konce života nikdo nedozvěděl. Ani to, odkud pocházejí poklady, které díky jeho dobrotivosti pomohly z nouze mnoha chudým krajanům.

O Běle a Hynkovi Raichlových