Pohádka o vílách

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



údolí na konci vesnice stála stará chatrč, celá nahrbená a tak vetchá, jako by ji první větší vítr měl kamsi odfouknout. Bydlel v ní chudý tkadlec a vypadal jako ona: starý, shrbený a stále churavý. Pracovat nemohl; jeho žena sama chodila pracovat a jejich devítiletý synek Karel jim podle možností pomáhal. Smutno bývalo v chaloupce zvláště v zimě, kdy venku fičel studený vítr a mráz vnikal chatrnými okénky do světnice, ve které nebylo čím topit.

Karlík chodil rád do školy a dobře se učil. Seděl vedle správcova syna Miloše a přemýšlelo tom, jak by to bylo krásné, kdyby otec měl doma všeho hojnost jako u Miloše a mohl si koupit léky, aby se uzdravil. Proč jen oni trpí takovou bídou? Karel by rád pro tatínka cokoli udělal, žádné oběti se nebál. Šel by třeba o půlnoci nejhustším lesem, jen kdyby mohl tatínkovi přinést uzdravení. Slyšel jednou vyprávění, jak ubohému sirotkovi pomohly lesní víly. Za to, že byl hodný, mu darovaly plný košík peněz a opuštěný sirotek už neměl nikdy nouzi ani hlad.

"Snad by mi také pomohly, kdybych je poprosil," napadlo Karla a nemohl se už té myšlenky zbavit. Časně ráno vstal a šel do lesa. Mrzlo a fičel ostrý vítr, který profukoval jeho chatrný oděv, ale Karlík si toho nevšímal. Prodíral se sněhem stále hlouběji do lesa a tváře mu jen hořely. Už byl unavený a hladový, ale dosud žádnou vílu nespatřil. Konečně přišel do úžlabiny, v níž bylo takové ticho, že se ani větvička nepohnula. Karel usedl na zasněžený pařez a rozhlížel se kolem. Náhle se mu zdálo, že slyší hudbu tak krásnou a jemnou, jako by přicházela ze samého ráje. Karlovi se zatajil dech - co to jen znamenalo? Rozhlédl se, a vtom se k němu ze všech stran sbíhaly na lehkých nožkách bílé, spanilé postavy s věnci na hlavách a se samými perlami a drahými kameny na šatech. Sníh zmizel a místo něho leželo na zemi plno zlatých a stříbrných lístečků. Na větvích se houpali pestří ptáci a jejich písně byly tou rajskou hudbou.

Karel byl jako u vytržení. Úplně zapomněl, proč do lesa přišel, a jen se díval na to, co se kolem něj dělo. Tu k němu přistoupila jedna z těch lesních panen a jemně ho vzala za ruku. Karel si všiml jejího skvostného oblečení a napadlo ho, že je to asi královna, o které také slýchal. "Pověz mi, hochu, co tě sem přivedlo?" zeptala se královna a pohladila svou bílou rukou Karla po tváři.

"Chtěl jsem se v lese s vámi setkat," odpověděl Karel, "proto jsem zašel tak daleko."

"Copak se nás nebojíš?"

"Nebojím - jste prý hodné a pomáháte každému, kdo vás o to poprosí. Já mám doma nemocného tatínka a rád bych mu přinesl něco, po čem by se uzdravil." A Karel pohlédl svýma upřímnýma očima tak prosebně do královniny tváře, že už nebylo zapotřebí, aby dořekl, co od nich žádá.

"Jsi hodný, že se tak staráš o otce," pravila královna, "a my ti rády pomůžeme, ale musíš ve všem poslechnout, co ti poradím, jinak ti naše pomoc nebude nic platná."

"Já poslechnu rád, jen když se nám tatínek uzdraví," sliboval radostně Karlík.

Královna zavolala jednu z víl, něco jí pošeptala a ta za chvíli přinesla dva košíky. "Tady máš," řekla královna a podala mu první z nich. "V tomto košíku jsou léky a posilující jídlo a pití pro tvého otce a v tomto druhém jsou peníze, za které matka koupí jídlo, topivo a oděv pro vás všechny. Ale pamatuj: jak jsem dnes štědrá k tobě, tak i ty musíš být vždycky štědrý k druhým."

Karel slíbil, že poslechne, poděkoval královně, vzal do každé ruky jeden košík a rozhlédl se naposledy kolem sebe. Ale po vílách, hudbě a ptácích nebylo už ani památky. Všude zas plno sněhu a v něm jenom otisky jeho bot.

Karel spěchal domů, jako by mu radostí narostla křídla. Už za malou chvíli se octl na kraji lesa. Na kameni tu seděl stařec a naříkal. Byl nemocný a nemohl dál, i prosil Karla o něco málo na posilnění. Karel ochotně otevřel košík s léky a prohlížel, co by se pro stařečka hodilo. Rozhodl se pro láhev s vínem a podal ji churavému se slovy: "Tady máte, dědečku, tohle vás jistě posilní, nesl jsem to pro svého tatínka."

Pak zase běžel dál a ani neslyšel stařečkovy díky. Nedaleko chaloupky potkal žebračku, která ho prosila o almužnu.

Karel jí daroval zlaťák a po několika skocích byl ve světničce.

"Maminko, tatínku, něco vám nesu," volal hned ve dveřích. "Už je konec bídě a hladu, už je konec tatínkova trápení. Přináším mu léky, tady je mám v košíku."

"Co to říkáš, chlapče?" ptala se nedůvěřivě matka, a když k němu přistoupila a viděla obsah košíků, zvolala překvapeně: "Kdes to vzal? Kdo ti dal tolik peněz?"

Chlapec vyprávěl, jak se to všechno stalo, a ze všeho nejdřív podal otci lahvičku s lékem: "Po tomhle se uzdravíte, tatínku," pravil radostně a hladil otci ruce.

"Nevím, nevím, dítě," řekl otec tesklivě. "Sil mi pořád ubývá, zdá se mi, že je konec s mým životem." Přece však třesoucí se rukou uchopil podávaný lék, který měl zajisté divotvornou moc, protože už za pár dní mu bylo líp a netrvalo to ani měsíc a zotavil se natolik, že mohl zase normálně pracovat. V tkalcově chatrči teď nastaly utěšené časy. Bída a nemoc se odstěhovaly, zdraví a spokojenost se přistěhovaly. Otec dal zjara na chaloupku novou střechu, zdi opravil a obílil tak, že vypadala jako nová. Starý rozviklaný nábytek vyměnili za nový, a kdokoliv k nim vstoupil, říkal, že to tu mají jako v kapličce.

Sousedé kroutili hlavami a hádali, kdo chudému tkalci pomohl. Spolužáci se vyptávali Karla a ten jim všechno upřímně pověděl. Někteří lidé jim to záviděli a jedna bohatá selka poslala hned svého synka Toníka také do lesa k vílám pro nějaký dar.

Chlapec šel a byl si jist, že se s prázdnou domů nevrátí. Už napřed přemýšlel, co si všechno koupí, až dostane plný koš dukátů. Do školy bude chodit v krásných nových šatech a ostatních spolužáků si ani nevšimne. V kapse bude mít pořád plno cukrátek a také si koupí pušku a bude střílet po ptácích a veverkách.

V lese našel snadno místo, kde se víly zjevily Karlovi. Netrvalo dlouho a spatřil je i Toník. Začal naříkat, že mu stůně matka a doma mají bídu. Dostal také dva koše, jeden s léky a druhý s penězi.

"Buď tak štědrý k jiným, jako já jsem teď k tobě," řekla i jemu královna a zmizela. Toník otevřel víko prvního koše a oči mu zasvítily rozkoší, když uviděl samé zlaťáky.

V té chvíli potkal chudé dítě, které plakalo hladem a prosilo ho o kousek jídla. "Jdi si do vsi," odbyl ho, "já pro tebe nic nemám." Přitom dobře věděl, že v druhém košíku jsou koláče a jiné pochoutky.

U jeho rodného statku ho potkal cestující tovaryš v zaprášeném oděvu, patrně velmi unavený. "Pověz mi, chlapče," prosil ho, "kdo mi tu poskytne nocleh. Jsem tak unaven, že nemohu dál, a kdekoli jsem až dosud zaklepal, odevšad mne vyhnali. Selka z tohoto statku na mne ještě poštvala psa. Kdybych měl aspoň pár krejcarů, šel bych do hospody. Smiluj se nade mnou, chlapče!"

"Já nic nemám," odpověděl Toník nevlídně. "Jděte támhle k tomu tkalci na konci vesnice." A ukázal rukou k chaloupce Karlova otce. Víc se o chud'asa nestaral. "Sotva člověk něco dostane, už aby to rozdal," zabručel. "Maminka udělala dobře, že na něj poštvala Hektora. Nakonec by nás ještě okradl."

Matka šla už přes dvůr Toníkovi nedočkavě vstříc.

"Neseš?" zeptala se dychtivě.

"Nesu a ruce necítím, jaká je to tíha. Kdyby to nebyly zlaťáky, nedřel bych se stím."

Otevřel rychle víka obou košů a matka s hrůzou ucouvla. Z jednoho vylezli ještěrky a hadi a za hrozného syčení se rozlezli po všech koutech stavení. Ve druhém bylo samé ostré kamení, o něž si oba zranili do krvava ruce, když mezi nimi marně pátrali po dukátech. Místo nich tam nalezli cedulku s nápisem: "Buď štědrý a přej každému to, co sobě samému."

"To bych byla hloupá!" řekla selka, třesouc se zlostí. "Jen kdyby mi sem tak některá ta víla přišla, psem bych ji dala roztrhat."

Ale sotva to dořekla, ucítila takovou bolest v noze, že div neupadla. Jeden z hadů ji uštkl, a kdyby jí rychle přivolaný lékař z města ránu neošetřil, zajisté by zemřela. Ležela dlouho, a když vstala, bála se chodit po domě. Hadi se žádnou mocí nedali ze statku vypudit. Dávala-li selka almužnu a pomáhala lidem, byli skrytí a neukazovali se, ale jakmile od ní odešel žebrák s prázdnou, vylézali ze skrýší a hrozivě syčeli.

S Toníkem se stala velká změna. Chodil často ke Karlovi, nejdřív jenom proto, aby zjistil, proč jemu se peníze neproměnily v kamení. Později si ale oblíbil Karla upřímně. Obdivoval, jak Karel umí tkát a jaké umí vytvořit skvostné látky a překrásné krajky.

"To mě jednou naučil cestující tovaryš, který k nám unavený a hladový přišel prosit o nocleh," vysvětloval Karel. "A vidíš, Toníku, prokázal mi tím takovou službu, že mu za to budu do smrti žehnat. stejně jako těm vílám. Po těchto látkách je taková poptávka a tolik se za ně platí, že jsme na nich v krátkém čase vydělali jmění. Zanedlouho si zřídím svou vlastní dílnu a těším se, jak budu učit další chudé tkalce z okolí, aby už nikdy nepoznali, co je to bída."

Toník se zamyslel - on tehdy toho tovaryše odbyl, a ten pak přinesl Karlovi takové požehnání. Ale Toník už nebyl ten lakomý hoch jako tehdy. Upřímně přál Karlovi jeho štěstí a chtěl se mu hodně podobat. Pomáhal svým bližním a zacházel vlídně s čeledí, které dával poctivou mzdu. Hadi víc a víc ze statku mizeli, a když selka zemřela, odstěhovali se nadobro do lesa a už se víc krát neukázali.

Z Karla a Toníka se stali nerozluční přátelé, a kdykoliv vzpomínali na víly a jejich dary, říkával Toník: "Vidíš, Karlíku, přece jen mi daly víly větší dar než tobě. Tys dostal jenom peníze, ale já obdržel v tobě přítele, který je mi dražší nad všechno zlato, protože ze mne udělal jiného člověka."

O Běle a Hynkovi Raichlových