Pasáček Venouš

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



mutně zacinkal zvon z kostelní věže - oznámení vesničanům, že se zas někdo z nich ubírá na onen svět. Dnes se však nad tím nikdo ani nepozastavil. Všichni věděli, že stonal obecní pastucha, a každý mu teď přál lehké odpočinutí. Už to má chudák za sebou. Však si tu již dlouho pobyl, bylo mu hodně přes osmdesát let. Zanechal tu sirotka - malého vnuka Venouše, ten neměl teď nikoho na širém světě a hořce dědečka oplakával. Nevěděl, kam se teď poděje.

Když se vracel ze hřbitova, dohonila ho bohatá selka, vzala ho za ruku a odvedla k sobě na statek. Byl tam rád, protože se měl dobře. Sedlák byl sice velmi přísný, ale neubližoval mu a hospodyně mu často podstrčila nějaký pamlsek. Když povyrostl, stal se pasákem a honíval stádo na pole. To byla jeho radost, neměnil by se žádným králem. Doma pomáhal při každé práci a hospodář věděl, že se na něj může vždycky spolehnout.

Najednou se ale na něj začal dívat nedůvěřivě a chlapec cítil, že ani selka už ho nemá tak ráda jako dřív. Nevěděl, proč už s ním hospodáři nejsou tak spokojeni, vždyť se činil, jak mohl. Teď si však často v noci zaplakal.

Venouš netušil, že má v domě velkého nepřítele. Na statku měli ještě staršího čeledína Józu, který malému pasáčkovi záviděl přízeň hospodářů. Bál se, že až Venouš dospěje, nechají si za čeledína jeho a on bude muset odejít. Všemožně proto sirotka pomlouval, ale tak, aby se to Venouš nedozvěděl. Tu na něj žaloval nějakou lež, tu něco pokazil a rozlámal, a pak řekl, že to udělal Venouš. Pořád vymýšlel něco zlého, čím by chlapci u hospodářů uškodil. Ubohý Venouš se nemohl hájit, a proto velmi trpěl.

Jednou hospodář pokáral Venouše, že udeřil telátko do nohy a ono pak kulhalo. Udělal to Józa a pak to svedl na Venouše. Podruhé se zas ztratily ze stromu hrušky, na kterých si hospodář velmi zakládal, a Józa zase tvrdil, že viděl Venouše, jak si na nich pochutnává. Hospodáře to mrzelo, ale nechtěl být vůči Venoušovi přísný. Nemohl pochopit, proč se takový hodný hoch v tak krátkém čase změnil. Jednou se mu ztratily ze stolu peníze. Hledali je a našli ve Venoušově posteli. To už se hospodář velice rozhněval, a když Venouš přihnal večer domů stádo, našel své věci svázané v uzlíčku. Marně si klekl a objímal hospodářovy nohy, marně prosil hospodyni a zapřísahal se, že peníze nevzal - hospodáři neuvěřili. "Vždyť jsme je našli ve tvé posteli," pravili přísně. "Kdo jiný by je tam dal než ty?"

Venoušovi nebylo pomoci, musel ze statku odejít.

Vzal svůj uzlíček a šel se rozloučit se svým oblíbeným místem, kde každý den pásal. Sedl si tam pod planou jabloň a plakal. Již se stmívalo a on pořád seděl a nevěděl, na kterou stranu by se měl vydat. Konečně vstal, aby šel, kam ho nohy ponesou, ale pro slzy neviděl na cestu. Vtom před sebou spatřil tenkou zlatou nitku, která se táhla velmi daleko a tak krásně se třpytila, že z ní vycházelo světlo na všechny strany.

Venouš se podivil, kde se tu vzala, ale dlouho se nerozmýšlel a šel podle ní, zvědav, kam se dostane. Přišel k vysoké skále, v níž byly veliké, zlaté dveře a zlatá nitka se ztrácela v jejich klíčové dírce.

Venouš se zastavil a přemýšlel. Má na ty dveře zaklepat, nebo počkat, až z nich někdo vyjde? Rozhodl se raději počkat. Sedl si na zem a chvíli čekal. Chtělo se mu spát, dal si tedy uzlíček pod hlavu a usnul. Spalo se mu krásně a měl takové pěkné sny, jaké dříve nikdy nemíval.

Najednou ho probudilo jemné, líbezné zvonění. Posadil se, protřel si oči a udiveně se díval před sebe. Co to? Před zlatými vraty se hemžilo na sta drobných skřítků a každý z nich měl zvoneček malý jako náprstek a zvonil. Vtom se otevřely zlaté dveře a všichni trpaslíci se do nich nahrnuli. Dveře zůstaly otevřeny, ale Venouš si netroufal do nich vejít a čekal, co bude dál. Za chvíli vyšli dva skřítci s dlouhými bílými vousy, o něco větší než ostatní. Přistoupili k Venoušovi a jeden z nich promluvil zpěvavým hlasem:

"Buď nám vítán, milý hoste! Náš král ti po nás vzkazuje, abys přišel k němu do hradu. Pojeď s námi a chovej se k němu uctivě - je velice spravedlivý a dobrý."

Venouš tedy konečně vešel zlatými dveřmi do královského paláce. Bylo tam krásy, až oči přecházely. Stěny celé zlaté, posázené drahokamy, na zemi skvostné koberce, do nichž se Venoušovy nohy hluboce bořily, a všude mnoho krásných obrazů, jako v kostele. Před královou komnatou visely nádherné záclony nebeské barvy a na nich plno hvězd. Na stráži tu stálo padesát trpaslíků, a když chtěl Venouš vstoupit, rozhrnuli záclony, za nimiž byla překrásná síň. Uprostřed seděl na skvostném trůně král, veliký jako hora. Na hlavě měl podivuhodně tvarovanou korunu a v ruce držel obrovské zářivé žezlo. Kolem stáli na stupních trůnu skřítkové a čekali na královy rozkazy. Pasáček si vzpomněl na slova svého průvodce a poklekl před králem, který na něj vlídně pohlédl a řekl:

"Moji sluhové, které posílám každou noc ven, aby pomáhali nešťastným, zbloudilým a ukřivděným, slyšeli tvůj pláč a pomocí zlaté nitky ti ukázali cestu sem. Mluv tedy - co se ti stalo a proč jsi včera tolik naříkal?"

"Šlechetný králi," pravil Venouš a hlas se mu třásl, "byl jsem ve službě u hospodáře, který mě měl rád, ale později na mne bez příčiny zanevřel. Včera se mu ztratily peníze, jež byly pak nalezeny v mé posteli. Nemohu pochopit, jak se tam dostaly. Neuvěřili mi, že jsem je nevzal, a musel jsem okamžitě opustit hospodářův dům. Proto jsem pod jabloní tolik plakal. Nejvíc je mi líto, že mě hospodáři mají za špatného a že jim nikdy nedokážu, jak mi křivdili."

"Buď bez starosti, hospodáři se o tvojí nevině přesvědčí co nevidět a ty se jednou všechno dozvíš. Těší mě, žes mluvil pravdu - všechno se shoduje s tím, co mi pověděli moji sluhové. Ano, stala se ti křivda a já, který dohlížím v této zemi na spravedlnost, se ti postarám o náhradu. Jen buď stále dobrý a nikdy si nemysli, i když budeš o samotě, že o tobě nikdo neví. Poslouchej vždycky hlas svého svědomí a nikdy nechybíš."

Král pokynul sluhům, aby přivedli koně a přinesli Venoušovi rytířský oblek, do něhož se pasáček převlékl. Ani ten, kdo ho dřív znával, by ho nyní nepoznal.

"Tento kůň tě donese k zámku, který je ode dneška tvůj," pravil král. "Už dlouho pátrám po někom, komu bych jej odevzdal, ale dosud jsem nenašel nikoho, kdo by ho byl hoden."

Venouš znovu poklekl před králem, poděkoval mu a odjel. Ale ani ten slíbený zámek ho netěšil tak jako myšlenka, že se hospodáři přesvědčí o jeho nevině. Brzy přijel na velikou květnatou louku, uprostřed níž se na malém vršíčku bělal krásný vysoký zámek. Když do něho vstoupil, nahrnulo se kolem něj služebnictvo a zdravilo ho jako svého pána. Všechno v zámku zářilo podivuhodným jasem a Venouš jako opojený chodil z komnaty do komnaty, protože nemohl pochopit, že se stal znenadání pánem takového bohatství.

Spravedlivý král však dobře věděl, komu ho uděluje. Venouš se stal zakrátko dobrodincem celého okolí. Brzy se rozneslo, jaký dobrý pán sídlí v bílém zámku, a lidé k němu přicházeli pro radu i pro pomoc. Venouš jim rád pomáhal a byl šťastný, když chudý či zarmoucený odcházel od něj uspokojen a potěšen.

Jednoho dne seděl před zámkem v krásné zahradě a vzpomínal na svoje bývalé hospodáře. Vědí už, že mu křivdili? Zdalipak se vysvětlilo, kdo mu tehdy podstrčil do postele ty peníze? A netíží ho po takovém hříchu svědomí? Kdo to jen byl? Tu se k němu přiblížil žebrák, nebyl ještě starý, ale kráčel těžce a opíral se přitom o hůl. Ve tváři se snadno daly rozpoznat stopy velké bídy a trápení.

"Pane," oslovil Venouše po uctivém smeknutí klobouku, "slyšel jsem o vás široko daleko a osmělil jsem se přijít, protože na světě není nešťastnějšího člověka nade mne."

"Zde najdeš pomoc a útěchu," odpověděl Venouš vlídně. "Svěř se mi, co tě trápí."

"Hryže mě svědomí," povzdechl si žebrák. "Spáchal jsem velkou křivdu na hodném chlapci, s nímž jsem sloužil na jednom statku. On byl tak milý a dobrý, před nikým ani vodu nezkalil a každému přál jen to nejlepší, i mně. Dal bych teď za to život, abych napravil, čím jsem se na něm prohřešil. On je ted' jistě někde sužován bídou."

Venouš se na žebráka podíval bystřeji a poznal čeledína Józu. "Józo, jsi to ty?" vykřikl a vztáhl k němu ruce. "A ty mne nepoznáváš?"

"Ne, neznám tě pane, vím jen, že musíš být dobrý."

"Já jsem pasák Véna, který s tebou sloužíval na statku."

"Jakže, ty jsi Venouš?" zvolal v údivu čeledín a padl před ním na kolena. "Budiž jméno Páně pochváleno! Nebe vyslyšelo moje vroucí prosby - modlil jsem se za tebe, aby ti Bůh dal štěstí a mně dopřál setkání s tebou, abych mohl odčinit křivdu, kterou jsem na tobě spáchal."

A čeledín se upřímně ze všeho vyznal.

"Tak to tys mě tehdy ze statku vypudil?" pravil smutně Venouš. "A já tě, Józo, míval tak rád!"

"Však mě také Bůh za to přísně potrestal," vyprávěl dál Józa. "Sotva jsi odešel, spadl jsem z patra ve stodole na mlat a těžce jsem se poranil. Myslel jsem, že umřu, a nechtěl jsem s sebou na věčnost nést takový hřích. Proto jsem hospodářům všechno řekl - jak jsem tě tajně trápil a nakonec peníze do postele podstrčil. Selka se pro tebe mnoho naplakala a hospodář tě hned dal všude hledat, ale nikdo tě nemohl najít. Já jsem se sice uzdravil, ale pracovat už jsem nemohl. Vidíš, jak dosud vypadám. Šel jsem tedy žebrat, ale horší než nemoc a bída byly ty výčitky svědomí. Všude, kam jsem přišel, jsem se po tobě ptal. Nenadál jsem se ovšem, že tě najdu zde. Můžeš mi odpustit?"

Dojatý Venouš naslouchal čeledínově zpovědi.

"Odpouštím ti ze srdce rád," pravil a podal mu ruku. "Jen když o mně už moji hospodáři špatně nesmýšlejí. A ty se již déle netrap. Zůstaneš u mne a budeš mi nápomocen v dobrých skutcích."

Véna vstal a zavedl Józu do zámku, který se měl stát jeho novým domovem.

"Nezasluhuji si to," šeptal Józa, "protože jsem hodně hřešil."

"Ale své viny jsi upřímně litoval a činil pokání," pravil Venouš, "a proto ti bude vše odpuštěno."

Józa se stal nejvěrnějším Vénovým služebníkem - nejraději pracoval v zahradě, která byla útočištěm nešťastných a v níž i on našel klid a usmíření.

O Běle a Hynkovi Raichlových