Šotkové

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



ovárníkův Vilém slavil své jedenácté narozeniny a jeho rodiče uspořádali velkou slavnost, na kterou bylo pozváno mnoho Vilémových spolužáků, Po hostině, která trvala až do večera, se hosté odebrali do rozsáhlé zahrady, v ten den zalité nesčíslným množstvím světel. Uprostřed na vyvýšeném místě hrála hudba, kolem visely lampióny a návštěvníci se procházeli, bavili a zpívali dlouho do noci.

Nikdo si nevšiml, že Vilém s několika chlapci zmizel. Odebrali se do odlehlého kouta zahrady, kde panovalo tajemné pološero a kde se při vzdálených zvucích hudby mohli bavit daleko příjemněji, než mezi dospělými.

Jeden z chlapců vyprávěl ostatním pohádku o zlatém zámku, kterou nedávno slyšel. Velmi se mu líbila a svatě jí věřil. Vilém se mu proto smál, ale jeho kamarád mu odpověděl:

"Však by ses nesmál, kdyby ses najednou octl v nějakém zakletém hradu nebo začarovaném lese,"

"Hoši, podívejte se, honem sem!" vykřikl jeden z chlapců a ukazoval přitom na větvičku malého růžového keře, na níž svítila v šeru zlatá hvězda.

"To je krásné!" radovali se hoši a utíkali, aby si zblízka prohlédli to zvláštní osvětlení. Ale sotva udělali několik kroků, hvězdička se zvedla a odlétla o kus dál na kvetoucí jasmín. Chlapci s překvapením poznali, že to není žádná umělá lampička, ale živý, zlatý motýl neobyčejné krásy. Chtěli ho stůj co stůj chytit a rozběhli se s klobouky v ruce za ním. Ale motýl, jako by se jim vysmíval, vždycky počkal, až se k němu pronásledovatelé těsně přiblížili, a pak jim zmizel přímo pod rukama. Honili ho dlouho, všichni už byli unaveni a přece nechtěli o vzácného motýla přijít. Touha mít ho ve sbírce každým okamžikem sílila. Proto když přelétl zahradní zeď, nezaváhali ani na okamžik, proklouzli malými vrátky a pustili se za ním do lesa, který se rozprostíral těsně u zahrady. Tam však byla taková tma, že hochy přece jen přecházela chuť k dalšímu lovu. Motýl, jako by je chtěl povzbudit, si sedl blízko nich do mechu a čekal. Všichni k němu zase běželi jak o závod a se zmáčknutými klobouky skočili na místo, kde motýl seděl.

Chvíli ho neviděli a mysleli si, že je konečně lapen. Opatrně nahlíželi do svých klobouků, ale ty byly prázdné. Čtverák motýl seděl nad nimi na větvi. A hle, nebyl tam sám. Vedle seděl druhý, třetí a čím dál do lesa, tím víc jich přibývalo. Jeden krásnější než druhý - zlatý, stříbrný, duhový a mnoho a mnoho dalších.

Hoši se plni údivu pouštěli za nimi stále hlouběji do lesa a ve svém opojení úplně zapomínali na návrat. Nikoho z nich nenapadlo, že les je velmi rozsáhlý a že tedy cestu zpátky domů ve tmě nenajdou. Skákali a padali přes kořeny stromů a usilovně se snažili alespoň jednoho motýla chytit.

Znenáhla se v lese rozsvětlilo. Z jednoho místa vycházela velká záře, která hochy tak oslnila, že dlouhou chvíli ani nemohli otevřít oči. Když světlu uvykli, spatřili před sebou na mechu několik hezounkých šotků. Ze všech stran se k nim slétali krásní motýli, od kterých bylo v lese takové jasno, jako by planuly tisíce svící. Jak roztomilá stvoření byli ti šotkové! Měli krátké, zlatem protkané sukénky, kadeřavé vlásky a na zádech drobná duhová křidélka. Podobali se malým, hezkým panenkám. Tančili a bavili se s motýly, honili se s nimi, chytali je do rukou, vesele se smáli a bylo na nich hned vidět, že jsou na světě jen pro zábavu a nevědí, co je to lítost a starost.

Jakmile zpozorovali zaražené chlapce, na chvíli se zastavili, ale pak k nim svižně přihopkali. Poskakovali kolem nich, tahali je za šaty a za ruce, házeli jim na hlavu motýlky a smáli se udiveným hochům, až jim kadeře poletovaly.

Hoši nevěděli, co se s nimi děje. Slýchali sice různé pohádky o šotcích, věděli, že si tropí z lidí žerty, svedou je z cesty a pak se jim vysmějí, ale že by byli tak roztomilí a že by se s nimi mohli ve skutečnosti setkat, to nečekali.

"Je jisté, že jsme v začarovaném lese," zašeptal jeden z hochů. "Ano, to je pravda," přisvědčil Vilém, "proto si musíme odnést něco domů na památku. Hej, maličký!" zavolal na šotka hrajícího si opodál s motýlky, "bud' tak laskav a chyť mi jednoho zlatouška. My se za nimi honíme už dlouho, ale žádného se nám dosud nepodařilo chytit."

"To věřím, že se nedali," smál se šotek. Odběhl pro velký lupen, svinul ho do kornoutu a zručně lapil několik různobarevných motýlů, strčil je do lupenu a podal Vilémovi.

"Tady je máš a schovej si je na památku. Ale cestou se na ně nedívej, uletěli by ti." Sotva to dořekl, začali se motýli z lesa vytrácet, jako když se zhasínají lampičky. Také šotkové mizeli jeden za druhým a jen jejich dovádivý smích bylo ještě z dálky slyšet. Nastala čirá tma, teď teprve přepadl hochy opravdový strach. Bylo jim úzko v tmavém lese, stromy temně šuměly a všude viděli něco příšerného. Nakonec je přemohla únava, usedli do mechu, přitulili se k sobě a usnuli.

Kde se vzali, tu se vzali šotkové. Zas byli u nich, šimrali je pírkem pod bradou, šeptali něco do uší a hochům se pak zdály prapodivné sny. Každou chvíli některý z nich ze spaní vykřikl, zamával rukama, nebo se rozesmál.

Slunce už stálo vysoko na obloze, když se hoši probudili. Nevěděli, kde jsou, ale kornout s darem jim to připomněl. Opatrně ho vzali a pustili se z lesa k zahradě. Byli plni obav z toho, co řeknou rodiče, a současně plni radosti nad tím, co nesou v kornoutě.

V zahradě byla dosud celá večerní společnost. Nikdo nechtěl odejít, dokud se hoši nevrátí. Všichni byli velmi rozčileni, protože po nich už od noci pátrali.

"Kde jste tak dlouho byli?" přivítal je Vilémův otec přísně.

"Nehněvej se, tatínku," prosil Vilém. "my jsme to nezavinili, to šotkové nás zavedli."

"To byli asi divní šotkové," potřásal hlavou otec. "Zdá se, že jste pili víno a pak ovšem s vámi šotkové šili."

"Nikoliv, tatínku," hájil se Vilém. "Podívej, tady mám důkaz, že jsme mluvili s opravdickými šotky. Nachytali mi do kornoutu krásné zlaté motýly."

"Tak?" divil se otec. "Ukaž tedy tu vzácnou kořist."

Vilém se snažil co nejrychleji otevřít kornout, ale - jaké zklamání. Z kornoutu vyletělo pár škaredých nočních můr, chroustů a okřídlených mravenců. Společnost se hlasitě rozesmála.

"Podívejme, to je krása!" zvolal otec. "Je vidět, že si s vámi šotkové opravdu zahráli. A tys myslel, bláhový, že ti skutečně zabalili do kornoutu zlaté motýly?"

Vilém se začervenal. "Na vlastní oči jsem to viděl," zašeptal zahanbeně. A otec s úsměvem dodal: "Alespoň jsi se přesvědčil, že šotkům není nikdy co věřit."

O Běle a Hynkovi Raichlových