Běla a Hynek Raichlovi rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.
mlynářově Míle se mohlo plným právem říct, že je to kvítko z čertovy zahrádky. Nikomu nic dobrého neudělala, nikoho
neposlechla, s nikým se nesnesla, nikomu nic nepřála a všechno chtěla jen pro sebe. Byla jedináček a rodiče jí proto
hodně odpouštěli, ale ona jim působila čím dál víc starostí.
Jednou za parného letního dne seděla u splavil za mlýnem. Řeka tam byla velmi hluboká a Míla měla přísně zakázáno,
aby na toto nebezpečné místo chodila. V ruce měla sice pletení, ale nepracovala, jen se ospale dívala do tiché vody,
kde se zrcadlila modrá obloha s bílými obláčky. Míla si toho všimla poprvé a velmi se tomu divila.
"Ve vodě je tedy také jedno nebe," pomyslela si. "A krásnější než to nahoře! A jak je blízko!"
Zkoušela, zdali by se ho mohla dotknout. Nahnula se, natáhla ruku, ale nebe bylo pořád daleko. Nakláněla se pořád víc,
až ztratila rovnováhu a spadla po hlavě do hluboké vody. Nebe se ihned rozplynulo, na vodě se udělala velká kola a po
děvčeti nebylo ani památky. Rodiče začali samozřejmě dcerku brzy hledat. Volali všude, stárek dokonce i bidlem splav
propátral, ale všechno bylo marné, dívku nenašli. Mnoho dní se okolo mlýna ozývalo zoufalé matčino volání, které však
po ní opakovala jen ozvěna.
A přece byla velmi blízko svého domova. Nedaleko mlýna měly své sídlo rusalky. Celá řeka a její přítoky tvořily
jejich říši a za splavem pod starými olšemi byl jejich vodní palác, slepený ze samých rybích šupin. Obývala ho
jejich královna Lilie. Neustále se houpala na širokém zeleném listu ve zlaté kádi, kde se proháněly stříbrné rybky,
které královnu obveselovaly. Rusalky se zdržovaly většinou ve vodě, ale často vyplouvaly také na břeh, aby zpívaly
své divuplné písně a tančily na lukách ve svitu měsíce. Na zemi se lidem vyhýbaly, ale ve vodě je k sobě vábily.
Na zimu se stěhovaly do hlubokých jezer, kde byla jejich vlastní domovina.
Právě v době, kdy Míla spadla do vody, byly všechny rusalky v paláci a vily věnce z leknínů a pomněnek. Najednou
připlavala k vratům čiperná rybka a zaťukala ploutví na okno. Vrátná rusalka otevřela a zeptala se jí, co jim přináší.
"Pod splavem spadla do vody mlynářova Míla," oznamovala rybka, která byla služebnicí vodních panen.
"Necháte ji utopit, nebo ji zachráníte?"
"O tom rozhodne královna," odpověděla rusalka a šla to oznámit.
"Ano, zachráníme ji a polepšíme," pravila královna. "Dovezte ji do mého paláce."
Zazvonila na skleněný zvonek a na to znamení se objevilo několik velkých ryb, které měly hlídku zase v jiné
části řeky. Všechny ryby byly totiž ve službách rusalek, a cokoliv se ve vodě stalo, hned jim oznamovaly.
Rusalky zapřáhly ryby do malé lodičky a jely pro utopenou Mílu. Když s ní přijely zpět, vzaly ji do náruče a
nesly ke královně. Byla úplně bez vědomí, bílá a studená jako kus mramoru. Položily ji na lůžko z kapradin
a královna Lilie jí slabounce dýchla do tváří, které se hned zarděly. Pak nad ní cosi zašeptala zpěvným hlasem a
Míla začala dýchat, potom se jí dotkla svými vlasy a dívka otevřela oči. Udiveně se rozhlížela. Kolem sebe viděla samé
křišťálové sloupy a ozdoby ze stříbra a květin. Vzpomněla si, jak se chtěla podívat do vodního nebe a spadla do vody,
kde ztratila vědomí. Teď tedy byla ve vodním nebi, ale nic ji tu netěšilo, všechno tu bylo tak studené.
Přála si už zase být doma. Královna Lilie ji vyvedla z omylu. "Nejsi v nebi," pravila, "ale v paláci vodních panen."
A rusalky začaly zpívat:
Veplula jsi tiše
do rusalek říše,
my tě zachráníme,
dobru navrátíme.
A Lilie dodala:
Ku práci ji mějme,
zlému odvykejme.
Potom zpívaly všechny:
Už tě nepustíme,
všude provodíme,
více nesmíš ven
spatřit jasný den.
Tomu Míla porozuměla a dala se do usedavého pláče. Doma slýchala o rusalkách a teď byla v jejich moci. Podívala se
oknem, kolem kterého proudila chladná voda. Do komnaty jím hleděly velké i menší ryby, které se dozvěděly, co se
stalo pod splavem, a byly zvědavé na novou obyvatelku. Královna Lilie rozkázala, aby dívku odvedly a daly jí jiný oblek.
Dostala šaty utkané z vodních řas a bylin a stala se služebnou vodních panen. Musela čistit všechny pokoje a
chodby a ani na chvíli si nemohla odpočinout. Ach, jak teď vzpomínala na své rodiče! Jak nyní litovala, že je
zarmucovala svou neposlušností, za niž teď snášela tak krutý trest. Nevěděla, jak je daleko od domova, a nesměla se
také podívat ven z vody.
Chtěla tajně uprchnout, ale rusalky ji hlídaly a kolem byla samá voda, ve které se ještě neuměla dobře pohybovat.
Jednou zrána krmila ryby, neboť to byla také jedna z jejích povinností. Házela jim červy a drobty, za nimiž se vesele honily. Připlula i stará štika, která chtěla také něco polapit. Malé rybky byly ale mrštnější a všechno snědly samy. Když to Míla zpozorovala, napadlo ji, že byla dřív jako ty rybičky, myslela jen na sebe a nikomu jinému nic nepřála. Zastyděla se a začala házet potravu přímo staré rybě, aby se nasytila. Pak ji už takto krmívala den co den.
"Děkuji ti, Mílo, že o mě tak pečuješ," řekla ryba jednoho dne dívce. "Jsem stará a hodně vím. Snad ti budu moci prokázat
službu. Budeš-li někdy potřebovat mou pomoc, zaťukej na okno své komůrky."
Večer Míla přemýšlela o slibu staré ryby. V čem by jí mohla pomoci? Měla jen jedno přání - dostat se domů. Jak by teď
byla hodná a poslušná a snažila se napravit to, čím se dříve prohřešila! Ale copak bylo možné vrátit se k rodičům? Snad
by štika přece věděla o radě. Seskočila z lůžka a zaťukala na okénko. Za okamžik se voda rozvlnila a u okna se objevila
stará štika.
"Volalas mě, jsem ti k službám," pravila.
Míla jí vyprávěla, jak je nešťastná. Nic nezatajila o tom, jaká byla
a jak toho nyní lituje. Slzy jí kanuly z očí, když si vzpomněla, jak se rodiče doma pro ni trápí. Prosila štiku, aby ji
vysvobodila z moci vodních panen a vrátila rodičům.
Štika se zamyslela a pak řekla:
"Utéct odtud není tak snadné, ale pokusím se o to, abych ti vrátila svobodu. Až budeš zítra uklízet v královnině komnatě,
pomysli na mne a rychle třikrát zazpívej:
Sen tichý, vábný
zavři očka vám,
byste netušily
zradu mou a klam.
Královna i ostatní rusalky usnou a ty rychle zuj jeden královnin střevíček, který má kouzelnou moc a může ti velmi prospět.
Až vodní panny usnou, zaťukej zase na okénko a já ti přijdu povědět, co máš dělat dál."
Ryba odplula a Míla usnula s radostnou nadějí, že se snad přece shledá s rodiči.
Ráno se probudila dříve než obyčejně a šla po své práci. Žila tu už asi čtvrt roku a dobře se ve všem vyznala. Nejdříve
šla uklízet do královniny komnaty, kde komorná právě rozčesávala Liliiny zlaté vlasy. Míla zatím čistila její káď a
naplňovala ji průzračnou křišťálovou vodou a přitom stále pokukovala po jejím drobounkém pantoflíčku.
Konečně si dodala odvahu a rychle třikrát zazpívala, co jí ryba
poradila. A hle: Rusalky začaly zavírat oči, a ještě než dozpívala, tvrdě usnuly. Míla přiskočila a rychle zula královně
střevíček. Pak zaťukala na okno. Stará štika připlula a poručila:
"Vyhoď střevíček oknem!"
Míla otevřela okno a vyhodila jím střevíček, který se proměnil
v hezkou, malou loďku. Pak vyskočila sama, nasedla do lodičky a plula k domovu. Jak se podivila, když zjistila,
že mu byla tak blízko. Ryba Mílu provázela, a když dívka s radostným výkřikem vyskočila na břeh, proměnila loďku
zase v pantoflíček, který spěchala vrátit zpět do paláce rusalek, než se královna probudí.
Dívka jí vděčně mávala na rozloučenou a pak radostně vstoupila
do svého domova, kde ji rodiče s jásotem přivítali. Jejich radost však neměla mezí, když poznali, že je Míla nejen úplně
zdravá, ale i docela jiná - lepší. A v duchu nepřestali rusalkám děkovat za jejich výchovu.
