Hynek a Běla Raichlovi rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.
rozsáhlém lese, u malé horské vesničky, přebýval mocný čaroděj. Každý se ho bál, protože si z lidí tropil šašky. Je pravda,
že jim také někdy pomohl z nouze,
když si to zasluhovali, ale na to lidé zapomínali, kdežto zlé si pamatovali dlouho, a proto se v lese raději jeho příbytku
opatrně vyhnuli. Když se však někdo ze zvědavosti přece jen přiblížil, aby viděl, jak čaroděj vypadá, jistě na to až do své
smrti nezapomněl. Tam se mu sice nestalo nic, mohl odejít úplně klidně, ale když se vrátil do vesnice, přivítal ho nehorázný
smích. Tu se teprve dozvěděl, že má místo nosu okurku, na čele malé růžky, nebo na tváři vymalovaného čerta. Mnohdy tak
chodil celý týden k obveselení všech ostatních, než mu to ošklivé znamení zase zmizelo. Tak trestával čaroděj Pešek zvědavost.
Hrobníků Matěj byl výlupek, že mu nebylo rovno. Kde byla nějaká veselá půtka nebo se tam tropilo nějaké čertovství, zcela
určitě u toho byl Matěj první. Měl sílu za deset lidí, a strhla-li se o posvícení v hospodě rvačka, hostinský se obrátil
vždycky jen na Matěje a ten všechny nespokojence spořádal tak, že už si podruhé nikdy nic nezačali. Matěj si na tom také
nemálo zakládal a tvrdíval o sobě, že je nepřemožitelný a že by se třeba i s Peškem pustil do křížku.
"Jen ho nech raději na pokoji," varovali ho lidé. "Čaroděj je čaroděj, s tím nejsou žádné žerty. Ještě nikdo nad ním
nevyhrál."
Matěj pozvedl svou pádnou ruku se sukovicí a zatočil s ní ve vzduchu, až to zasvištělo. "Ha, ha!" zasmál se. "Na to bych se podíval. Já jsem ještě nikdy
v žádné půtce nepodlehl."
To bylo sice známo, ale že by Matěj přemohl také Peška, tomu nikdo nechtěl věřit a Matěje to dopalovalo. "Nejlíp bude,
když jim to dokážu," řekl si jednoho dne. I narazil si na hlavu beranici, do ruky vzal svou sukovici a vykročil k lesu.
"Kampak se tak rázně ženeš?" ptali se sousedé.
"Na Peška, abych vám dokázal, že se nadarmo nechlubím."
"No uvidíme, uvidíme!" smáli se sousedé a zakrátko věděla celá vesnice, že Matěj šel na Peška. Všichni byli dychtiví, jak to
dopadne. Matěj svižně kráčel a pohvizdoval si. Byl už skoro uprostřed lesa, ale po čaroději ani vidu, ani slechu. Otáčel se
na všechny strany a nikde nic. Nakonec ztratil trpělivost, udeřil rázně holí do pařezu a křikl: "Už jsem tu, starý medvěde.
Ukaž se, ať se spolu změříme. Já ti..."
Nedořekl, protože přiletělo velké hejno komárů a bodalo ho do tváře, nosu, uší, že se jim nijak nemohl ubránit. Odhodil hůl
a oběma rukama odháněl dotěrný hmyz.
Když byl v největší tísni, uslyšel za sebou smích. Nebyl však lidský, podobal se spíš hučení rozvodněné řeky. Matěj se
obrátil a spatřil divného tvora. Měl sice lidskou postavu, ale k tomu ptačí křídla, rybí ocas a rohy jako kráva.
"Cha, cha, cha!" smála se obluda. "Tak ty se chceš se mnou měřit, Matějíčku! Chceš dokázat sousedům, že mě přemůžeš! K tomu
jsi ještě moc maličký, hošíčku!"
Matěj zrudl hněvem a shýbl se rychle pro svou sukovici, ale ta, jako by odletěla s komáry, nikde nebyla. Matěj tu teď stál
beze zbraně, celý zmatený, a nevěděl, co si má počít.
"Nechlub se předčasně, chlapečku," posmíval se mu dále Pešek. "Co ti je platno, že jsi člověk jako skála a ruce máš jako
centy. Na mne si, holečku, nepřijdeš. Já tě smetu jako pírko, rozmáčknu jako mouchu, jen kdybych k tomu měl chuť. Ale neboj
se, neublížím ti příliš. Jenom tě maličko poznamenám. Počkej tu na mne chvíli," ušklíbl se, udělal před Matějem rukou jakési
znamení a odběhl.
"To víš, zrovna ti tu budu stát," zamumlal Matěj a chtěl se dát do běhu, protože už viděl, že s čarodějem opravdu nejsou
žerty. Nemohl však z místa - jeho údy byly jako dřevěné a nemohl pohnout ani rukou, ani nohou. Stál jako na mučení, ale brzy
uslyšel čarodějův protivný chechot, a než se nadál, viděl Peška před sebou. V ruce nesl velkou kozlí hlavu se zahnutými rohy
a dlouhou vousatou bradou.
"Vybral jsem pro tebe parádu, která ti bude hezky slušet," zachechtal se Pešek. "Nestrachuj se, jsem k tobě milosrdný a
dlouho ti ji nenechám. Jen do slunce západu. Tak," - a přitom nasadil polekanému Matějovi kozlí hlavu - "teď můžeš jít domů.
U lesa čeká půl vesnice, aby viděli, jak se vítězně vrátíš. Jdi a ukaž jim, jak jsi vyhrál nad čarodějem Peškem."
Matěj nečekal, až mu to dvakrát řekne, a utíkal, co mohl. Kupodivu už neměl zdřevěnělé údy, ale když zabočil na jinou cestu,
aby přišel domů oklikou a s vesničany se nemusel setkat, tu ho nějaká neviditelná síla vždycky zatlačila zpět a on, chtě
nechtě, musel přímou cestou. Vypadal nad míru směšně, kozlí hlava se mu třásla; rohama trkal do stromů a vousy mu od brady
visely skoro až na zem. Lidé už netrpělivě čekali u lesa, a když konečně spatřili toho dvounohého kozla, propukli v hlučný
smích. Děti se s výskáním chytily za ruce, poskakovaly a zpívaly přitom:
Chodí Pešek okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho Pešek bouchne.
"Vidíš, chlubil ses nadarmo," vítali ho sousedé. "Vždyť jsme ti říkali, že s Peškem nejsou žádné žerty."
Ale vesničané se přesvědčili, že žertovat se nedá ani s Matějem. Vyrazil náhle mezi ně a házel bradou a trkal rohama na
všechny strany. V okamžiku rozehnal zástup, který se rozprchl jako hejno vrabců. Kdo dost rychle neutíkal, byl nabrán na
rohy. Zakrátko bylo všude vymeteno a nikdo si netroufal vystrčit ani nos. Po návsi se procházel Matěj sám a rozhlížel se,
koho by ještě potrkal. Když už neviděl žádného posměváčka, šel domů. Slunce právě zapadalo, a jakmile překročil práh svojí
světnice, kozlí hlava zmizela a Matěj byl zbaven své parády. Vypadal zas jako dřív.
Oddechl si a od té doby se už nikdy nechlubil. Lesu, kde čaroděj Pešek bydlel, se pak až do své smrti vyhýbal.
