Jak Lidunka putovala na obláčku

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



idunka a Jaroslávek byli dva nerozluční přátelé. Bydleli v jednom domě, chodili do jedné školy, kde patřili mezi nejlepší, a také doma si společně hráli. Jeden prostě nemohl být bez druhého.

Lidunka byla roztomilé děvčátko a poletovala po domě jako zlatolesklý motýl. Všude bylo slyšet její skřivánčí hlas a zvonivý smích. Ve městě jí říkali veselá Lidunka, maminka ji nazývala svým nejdražším pokladem a otec by ji nejraději nosil celý den v náručí. Měla krásné zlaté vlasy a modré, zářící oči.

Jaroslávek byl tichý, zádumčivý hošík slabého těla. Tváře měl stále bledé a jeho velké oči byly pořád posmutnělé. Jen Lidunka ho dokázala rozveselit a rozesmát. Jednou, když nepřišel do školy, k němu Lidunka běžela a dozvěděla se, že je nemocen. Hlava ho pálila a cítil horkost v celém těle. Druhý den mu bylo ještě hůř a třetí den už svou malou přítelkyni ani nepoznal a nepromluvil na ni. Čtvrtého dne zrána mu zvonili umíráčkem. Lidunka se bolestně rozplakala a rodiče ji nemohli vůbec utišit.

"Neplač," domlouvala jí matka. "Jaroslávek se má dobře, stal se andělíčkem a odletěl do nebe."

"Já bych také chtěla do nebe," plakala Lidunka. "Jak tam mohl Jaroslávek odejít beze mě, když jsme vždycky všude chodili spolu."

"Také se tam jednou dostaneš, budeš-li pořád tak hodná, jako jsi teď," těšila ji matka.

"Opravdu, maminko? A budu také andělíčkem?" zaradovala se Lidunka. "Vždyť už teď jsi andělíčkem, dítě zlaté," zašeptala matka, "jenom se mi už netrap pro Jaroslávka." Ale Lidunka nemohla na svého přítele zapomenout, všude jí scházel. Zadívala se často na večerní oblohu, na níž se třpytily zlaté hvězdy, a toužebně si přála podívat se tam nahoru, co dělá Jaroslávek a jestli se mu nestýská.

Její přání se vyplnilo. Jednou za nedělního rána, když se ubírala do kostela, zadul jemný větřík, uchvátil ji a nesl na svých neviditelných křídlech stále výš a výš k oblakům. Její světlé šaty vlály vesele v jasném vzduchu a Lidunce bylo tak blaze na té pouti, že by si tak přála letět věčně. Celé městečko už bylo hluboko pod ní, domy se zdály malinké a kostelní věž vypadala jako slabounká jehla. Vítr kolébal Lidunkou ze strany na stranu a skřivánci jí zpívali roztomilé písně.

Vánek unášel Lidunku celý den, teprve k večeru doletěli k malému obláčku. Vítr na něj Lidunku posadil a sám si šel odpočinout. Měl to zapotřebí, protože na druhý den se chystal velký vítr a on při něm musel pomáhat.

Lidunka se zvědavě rozhlížela kolem sebe. Slunce už zapadlo a začalo se stmívat. Odněkud shůry přiletěla hvězdička a posadila se blízko dívenky. Za ní přiletěla druhá a třetí a během chvíle jich na nebi bylo plno. Jasno teď bylo skoro jako ve dne. Hvězdičky byly nepokojné, obracely se na všechny strany, aby se světlo lépe třpytilo, a mnohé si počínaly tak bujně a skotačivě, že se v oblacích neudržely a spadly na zem.

Najednou přiběhla jedna malinká hvězdička přímo k Lidunce. Zářila radostí a vesele mávala rukama. Lidunka se jí zadívala do zlaté tvářičky a poznala Jaroslávka. Blaženě zajásala, až se to po nebi rozléhalo, že se se svým přítelem shledala. On si přisedl k ní na obláček a vyprávěl jí, jak se mu na nebi velmi líbí, protože je ve dne andělíčkem a v noci hvězdičkou. Dívá se také pořád dolů na to, co dělají jeho rodiče a Lidunka. Přál si, aby k němu nahoru přišla, a proto poprosil vánek, aby mu ji přinesl. Přišly k nim na návštěvu ještě jiné hvězdičky a každá něco štěbetala. Byly to samé malé děti a Lidunce bylo v jejich společnosti veselo.

O půlnoci přiletěla velká hvězda a nařizovala, aby hvězdičky řádně svítily, protože jde na obchůzku měsíc. Všechny hned vyskočily a rozutekly se na svá místa. Lidunka se ukryla v obláčku a čekala, co se bude dít.

Obloha se najednou rozjasnila a všechno kolem bylo ozářeno. Měsíc plul velebně po nebeské báni. Byl to stařec s jasnou hlavou, která zářila jako ze stříbra. Pochválil hvězdičky, které se pilně třepetaly, že dobře svítí, a zeptal se Jaroslávka, jestli se mu nestýská. Ten se jen usmál a zavrtěl hlavou. Na odchodu měsíc hvězdičkám oznámil, že k ránu bude veliký vítr s deštěm, aby přišly brzo domů a nezmokly. Pak se ještě na všechny vlídně usmál a odplul dále.

Lidunka mezitím únavou usnula. Když se probudila, byl vánek už vzhůru a poletoval kolem ní. Větrové spící na okolních obláčcích již také vstali a silně váli, protože se blížila mocná vichřice, za níž letěla černá mračna. Vítr zadul do oblak a ta se rozletěla na všechny strany jako peří. Lidunčin obláček byl ze všech nejmenší a uletěl nejdál. Větrové pak s vichřicí odletěli k zemi, kde měla být veliká bouře.

Začalo se rozednívat, neboť z dálky přicházelo ohnivé slunce. Pozlatilo všechny okolní obláčky svým jasným světlem a ohřálo je teplými paprsky. Když se přiblížilo, poznala Lidunka, že je to velký silný muž s ohnivou, zářící hlavou. Z každého vlasu mu vycházel zlatý paprsek. Slunce uvidělo dívku ukrytou v obláčku a zeptalo se jí, jak se sem dostala. Lidunka mu vyprávěla o vánku na náměstí a cestě za Jaroslávkem. Obláček jí dosvědčil, že je to pravda. "Vy čtveráci," pohrozilo jim slunce prstem, "pozvali jste si sem návštěvu bez mého dovolení! Ale když už jsi tady nahoře, přijď se také podívat do mého paláce. Obláček s tebou ke mně večer připluje." Lidunka se velmi těšila na cestu do slunečního paláce. Odpoledne obláček zavolal na malý větřík, aby je na cestě doprovázel. Ten zadul z plných plic a popoháněl je k západu. Na cestě je dohonili unavení větrové, kteří mi zemi pomáhali hromu a dešti a teď si spěchali domů odpočinout. Přesto ještě zafoukali a pomohli tlačit obláček, takže se Lidunka dostala brzy ke slunečnímu paláci. Byl vystavěn z červánkových oblaků a třpytil se oslňující září. Ze všech stran se k němu již slétali andílkové, aby se zeptali, kde mají dnes večer jako hvězdičky zářit. Slunce vyšlo z paláce a vydávalo rozkazy hvězdám a Měsíci, který tam mezitím také připlul. Lidunka spatřila také Jaroslávka. Třpytil se jako drahý kámen a kynul jí na rozloučenou, pak zmizel mezi oblaky a víckrát už ho nespatřila. Vešla do slunečního paláce, ale dlouho se tam nezdržela, protože ji od samého lesku silně bolely oči. Zastesklo se jí po mamince a přála si už zase být doma.

Slunce zavolalo vánek, který Lidunku ze země přinesl, a nakázalo mu, aby ji zase rodičům vrátil.

Ten uchopil jemně Lidunku a snesl ji pozorně k zemi. Dolů to šlo rychleji než nahoru, sotva se dívka nadála, byla nad rodným městečkem. U jejího pokojíku bylo ještě otevřené okno a větřík ji donesl přímo na lůžko. Tam ji položil a spěchal pryč, zatímco Lidunka únavou ihned usnula. Ráno ji probudilo otcovo políbení.

"Vstávej, dceruško, je neděle, půjdeš s maminkou do kostela."

Lidunka udiveně zvedla hlavu. Otevřeným oknem svítilo slunce a vítr si pohrával s jejími zlatými vlasy. Dívka si promnula oči. Tak to nebyla pravda, že plula na obláčku, že viděla Jaroslávka, že byla ve slunečním paláci?

Opravdu to byl jen sen, vždyť její vyžehlené šaty byly položeny na židli, jak je tam maminka včera dala. "Tatínku, to jsem měla krásný sen," zvolala Lidunka a vyprávěla otci o své návštěvě na obloze. Od té doby už pro Jaroslávka neplakala. Věděla, že mu tam nahoře smutno není. Kdykoliv se pak Lidunka podívala večer na nebe, vždycky se jí zdálo, že se na ni odtamtud dívají zlaté Jaroslávkovy oči.

O Běle a Hynkovi Raichlových