O králi Koloději

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



a vysoké skále, obklopené kolem dokola jezerem, stál mohutný hrad, tak pevný a nepřístupný, že ho ještě žádné vojsko nedobylo. Sídlil v něm král obrů, který se jmenoval Hromoklín. Ve všech okolních říších budil strach a hrůzu, protože tam se svým vojskem obrů podnikal loupežné výpravy a bohatou kořist si pak odnášel na svůj hrad. Kvůli tomu měli ostatní králové velká obranná vojska, ale dosud se nikomu nepodařilo krále obrů přemoci a zneškodnil.

Nejčastěji se vydával na lup do země krále Dobromysla, neboť tam panoval největší blahobyt. Dobromysl vládl svému lidu moudře a spravedlivě, vydával prospěšné zákony a stále přemýšlel, jak by osud svých poddaných zlepšil. Jeho říše proto neustále vzkvétala a každý se pod jeho vládou cítil šťastný. Královou největší radostí byl malý princ Jaromír, krásné a dobré dítě, které bylo miláčkem celého národa. Nic by nechybělo Dobromyslovým poddaným, kdyby je král obrů neznepokojoval svými loupežnými výpravami.

Jednou byla bouřlivá, deštivá noc a blesky osvětlovaly celou krajinu. Na hradě krále Dobromysla již všechno, kromě hlídky, spalo. Tu se nenadále přihnali obři, přepadli hrad, pobili hlídku, sebrali poklady a nešťastného krále odvedli do zajetí. Jaromír se zachránil jen šťastnou náhodou, protože se té noci nacházel mimo otcovo sídlo.

Celého národa se zmocnil velký smutek, když se zlá zpráva o králově zajetí rozšířila po zemi. Nejvíc truchlil Jaromír, umínil si, že musí otce ze zajetí vysvobodit. Cítil v sobě velkou sílu a odhodlanost, přestože byl ještě velmi malý. Srdnatě se vydal na cestu k obřímu hradu. Putoval celý den a k večeru přišel k velkému lesu, kde si chtěl odpočinout. Na kraji lesa usedl do mechu a přemýšlel, jak by otce vysvobodil. Zatím nastala noc, na oblohu se vyhoupl měsíc a skrze stromy svítil Jaromírovi do tváře. Jaromír usínal. Najednou zaslechl jakýsi šramot. Otevřel oči a s úžasem zpozoroval, že vedle něj v mechu prapodivně poskakuje jakési stvoření. Byl to trpaslík, sahající Jaromírovi sotva po kolena. Na nohou měl vysoké boty a za opaskem zastrčené dlouhé vousy, které jinak sahaly až na zem. Na hlavě měl špičatou čepičku. Když spatřil prince, chtěl rychle utéct, ale svalil se zpátky do mechu a naříkal při tom bolestí.

"Copak se ti stalo, ubožátko?" oslovil Jaromír soucitně trpaslíka. "A co tu v noci děláš?"

"Jsem služebník krále Koloděje," prozradil pidimužík slabým hláskem. "Chtěl jsem po stromech nasbírat lesní semeno. Vylezl jsem na smrk, ale zlomila se pode mnou větvička a já spadl dolů. Teď cítím v noze velikou bolest."

"Aj to je ten král Koloděj? Nikdy jsem o něm neslyšel, a přece znám jména všech králů v našem sousedství."

"Věřím, že jsi o něm neslyšel. Je to král trpaslíků a vladař rozsáhlé říše, která však není na zemi, ale pod zemí. Nedaleko odtud obývá krásný palác a má tisíckrát víc poddaných, než je hvězd na nebi."

"A proč nejste pořád pod zemí, když tam máte svou říši?" tázal se princ.

"Musíme se v noci vydávat na povrch země pro potraviny, které ve své říši nemáme. Sbíráme všelijaká semena, houby, ovoce a obilí. Syslové a křečci nám pomáhají. Ach, to mě ta noha pálí."

"Ukaž, já ti ji prohlédnu," pravil Jaromír. Zul mu botičku a položil si trpaslíka na ruku. Poodešel s ním na blízkou mez a obložil bolavou nožičku jitrocelovým listím, o němž slýchal, že má léčivou moc. Chladilo to a trpaslík cítil úlevu. Vděčně děkoval princi, ale na nohu se postavit nemohl.

"Jak se dostaneš domů, když se nemůžeš hnout z místa?" pravil Jaromír starostlivě.

"Moji druhové mi přijdou na pomoc, hned uvidíš," řekl a vytáhl z kapsy píšťalku a zahvízdal. Kolem však zůstalo ticho, nikdo se neozval. "Ó, zle je se mnou," zabědoval, "všichni už jsou doma a nikdo mě neslyší."

"Nepřijde-li ti nikdo na pomoc, sám tě do vaší říše donesu," nabízel se malý princ ochotně. "Ale snad se přece jen někoho dovoláme," dodal a sám zapískal na píšťalku, co mu síly stačily. A nezklamal se. V dálce se ozvalo podobné zapísknutí a za nějakou dobu pozorovali světélko, které se k nim blížilo. Byl to ponocný krále Koloděje, spěchající svému druhovi na pomoc. V ruce měl svítilnu, v níž zářily dvě svatojánské mušky.

Jakmile spatřil prince, lekl se a schoval se za strom. Prohlížel si odtamtud toho velikého člověka, ale raněný trpaslík ho brzy upokojil, takže se po chvíli přiblížil. Chtěl vzít svého druha do náruče, ale nemohl ho uzvednout. Jaromír vzal tedy sám nemocného na dlaň a vydali se na cestu. Ponocný běžel napřed a zastavil se u jakési skály, na níž sedělo několik strážců krále Koloděje. Jakmile zahlédli Jaromíra, hop! hop! zmizeli pod kamenem. Spěchali tu podivnou noční návštěvu oznámit do hradu.

Ponocný zapískal a ve skále se objevily dveře, ze kterých rázně vykročilo několik trpaslíků, ozbrojených kopím.

Když se vysvětlilo, že Jaromír není nepřítel, ale nese raněného trpaslíka, obrátili se zase všichni zpátky. Naši poutníci šli za nimi. Přišli do velké podzemní síně, kde museli čekat, až se král probudí. Když zazněl zvonek, ubírali se do královské komnaty. Stěny tu byly ze samého stříbrného jíní, jež se třpytilo mnoha duhovými barvami. Král tam již seděl na skvostném trůně, oblečen v červené roucho a v ruce zlatý proutek. Jeho vousy byly dlouhé deset loktů a drželo je několik trpaslíků s modrými čepicemi. To byli královští rádcové. Král Koloděj pokynul, aby mu vyprávěli, jak se všechno přihodilo.

Když prince i trpaslíka vyslechl, usmál se na Jaromíra a pravil: "Děkuji ti princi, že jsi pomohl mému poddanému. Rád bych ti svou vděčnost dokázal i skutkem. Vyvol si cokoliv, všechno se ti vyplní."

"Mám jen jedno přání," odpověděl Jaromír, "aby byl můj otec zase na svobodě." A vyprávěl, jak obři přepadli otcův hrad, krále zajali a odvedli. Král trpaslíků se zakabonil a nakonec řekl: "Pomůžeme ti otce vysvobodit. Obry a jejich zlého krále potrestáme, protože i nám působí mnoho zla. Zítra se na ně přichystáme. Teď jdi a vyspi se!" Dva trpaslíci potom Jaromíra odvedli do krásné ložnice, kde se mu po celodenní chůzi tak dobře spalo, že se probudil, až když mu jeden z trpaslíků zaťukal na čelo. Venku už byl den, ale tady pod zemí museli bez přestání svítit.

Pak se odebral ke královskému trůnu. Tam mu král pověděl, jak chtějí obry přelstít: "Nedaleko obřího hradu je rozsáhlá podzemní jeskyně. Obři přes ni často chodívají, ale nevědí o ní. Když se trpaslíci pustí do práce, podkopají za jediný den strop jeskyně natolik, že ten pak obry neudrží a oni se propadnou hluboko pod zem, odkud se už nedostanou."

"Ale jak způsobíte, aby se všichni obři octli najednou nad jeskyní?" nechápal Jaromír.

"Obři velice rádi jedí a mají neustále hlad. Navaříme z našich zásob spoustu lahodné kaše a tu pak vyneseme ven a postavíme právě nad podzemní past. Až obři ucítí vůni dobrého jídla, nebudou k udržení."

"A což jestli přece jen někdo zůstane v hradu na hlídce?" namítl Jaromír.

"Uvidíme," usmál se král tajuplně a hned začal udílet pokyny svým poddaným. Mnoho trpaslíků se chopilo kladívek a motyk a odešli pracovat do jeskyně. Jiní připravovali jídlo a sháněli všelijaké dobroty, aby návnada pro obry jaksepatří voněla.

Když nastala noc, byli všichni s prací hotovi. Klenba nad jeskyní byla podkopána, z velikých kádí se kouřilo a podzemím se linula lákavá vůně. Král Koloděj se vypravil s vybranými trpaslíky ke hradu zlého krále obrů. Jaromír s ostatními začali dopravovat kádě s kaší na louku nad jeskyní. Byli hotovi až k ránu, protože cesta tam byla dlouhá. Pak Jaromír pospíšil za Kolodějem a dostihl ho, právě když se chystal se svými trpaslíky přeplavit jezero na vorech, které zatím zhotovili. Když se octli na druhé straně, ukryli se v křoví pod hradbami obrovského hradu a čekali.

V té době se začali obři probouzet. Zhluboka se nadechovali a udiveně se po sobě dívali. "Ha, co to voní", ptali se jeden druhého. Král Hromoklín vyhlédl oknem a ukázal na louku za jezerem. "Co to tam stojí, že by to byly misky s nějakou pochoutkou?" řekl a polkl sliny. "Půjdeme se na to podívat," rozhodl. Určil jednoho obra, aby zůstal hlídat hrad, a s ostatními se přebrodil jezerem a zamířil na louku. Ale obr, který zůstal na stráži, nebyl spokojen. Chodil mlsně po nádvoří a láteřil: "To bych se na to podíval. Ostatní si budou cpát břicha a já abych tu zahynul hlady. To tak!" Zařval nakonec a dupl si nohou, až se země otřásla. Nechal hrad hradem a rozběhl se na louku.

Král Hromoklín se svými obry se však zastavil a zpovzdálí zachmuřeně pozoroval připravené kádě.

"Může to být past," pravil nedůvěřivě a obři se rozhlíželi kolem, jestli neuvidí něco podezřelého. Zatímco tak přešlapovali a nemohli se rozhodnout, zda odolat pokušení, nebo se pustit do jídla, přihnal se zběhlý strážce hradu a hrnul se rovnou ke kádím.

"Cože!" zařval strašlivě Hromoklín, "jak to, že nehlídáš?!" Když viděl strážce, jak do sebe obrací jednu káď za druhou (v jeho ohromných pazourách to ovšem byly misky), popadl ho ještě větší vztek a zároveň úlek, že na něj nic nezbude, a rozběhl se k návnadě. Ostatní se samozřejmě nedali pobízet a běželi za ním. Tam se strhla rvačka o kaši. Obři řvali, dupali a strkali do sebe. Když byli v nejlepším, tenká klenba pod nimi náhle povolila a zlí obři se za hrozivého rachotu a řevu propadli do hlubin. Ani jeden nahoře nezůstal. Trpaslíci, kteří je pozorovali z kraje blízkého lesa, zajásali nadšením. Povedlo se!

Mezitím Jaromír s Kolodějovými trpaslíky vnikli do nestřeženého hradu a hledali krále Dobromysla. Konečně ho objevili zavřeného v hlubokém, vlhkém sklepení. Král radostně objal svého syna a vroucně děkoval králi trpaslíků, bez jehož pomoci by ve vězení zahynul.

Princ Jaromír si od krále Koloděje vyprosil trpaslíka s pochroumanou nožičkou, která se brzy zahojila, a odvezl si ho s sebou do království svého otce. Trpaslík ho naučil mnohému tajemnému a užitečnému umění. Učil ho rozumět řeči větrů a vodních toků a též znát léčivé síly drahých kamenů. Častokrát mu pomohl tak důvtipnou radou, kterou by mu nedal ani ten nejzkušenější rádce. Vyprávěl mu také mnohé o dávné minulosti světa a tak princ, když se později stal králem, proslul neobyčejnou moudrostí.

Hrad obrů zpustl a poklady si trpaslíci odnesli do své podzemní říše. Proto se až dodnes kope ze země tolik zlata a stříbra.

O Běle a Hynkovi Raichlových