O Helence

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



nádherném zámku ve zlaté kolébce spala malá princezna a usmívala se ze sna jako andělíček. Blažená hraběnka se nakláněla nad spící dceruškou a pozorovala každý její pohyb.

Rodiče měli velkou radost, když se děťátko narodilo. Byla to jejich první dceruška a dali jí jméno Helenka. Moudrá matka ani na okamžik dcerušku neopouštěla, sama o ni pečovala, bděla nad ní a opatrovala ji. Chtěla z ní vychovat dobrou a šlechetnou dívku a naučit ji všemu krásnému. Jednoho rána se probudila a jako obyčejně padl její první pohled na kolébku. Vykřikla leknutím - kolébka byla prázdná.

"Kde je mé dítě?" zvolala zoufale a zatřásla chůvou, která dřímala opodál. "Kam se poděla má Helenka?"

"Ještě před chvilkou spala v kolébce," odpověděla polekaná chůva. "Nevím, kam se mohla ztratit."

Všichni obyvatelé zámku se na hraběnčin a chůvin pokřik okamžitě seběhli. Prohledali celý zámek a okolí, ale dítě nikde nenašli. Chůva řekla, že na ni náhle přišla velká ospalost a ona se jí nemohla ubránit, a i hraběnka cítila, jak neobyčejně hluboce spala a těžce se probouzela. Nekárala proto chůvu, když sama byla také vinna. Její bol pro ztracené dítě byl však tak velký, že z toho těžce ochuravěla, a dlouho trvalo, než zase vstala z postele. Po zámku pak chodila jako stín s uplakanýma očima. Oblékala se do smutečních šatů a jiné už od té doby nenosila. Každý ji litoval a přál jí, aby se se svým dítětem opět shledala. Vypadalo to však, že se to přání nikdy nesplní. Sedm roků už uběhlo od té doby, co malá princezna zmizela, a dosud pro ni hraběnka plakala a hledala ji na všech svých cestách. Jednou seděla v lese a opět vzpomínala na Helenku. Po tváři, pobledlé smutkem, jí kanuly hojné slzy a její hluboké vzdechy roznášel vánek po celém okolí.

Tu před ní stanula stařenka, opírající se o berlu. "Potěš tě Pán Bůh, milá paní," pravila soucitně k hraběnce. "Pročpak zde tak truchlíš? Máš asi veliký zármutek. Řekni mi, co tě trápí, a já ti poradím."

Hraběnka pátravě pohlédla do stařenčiny tváře, v níž se zračila velká dobrota. Odpověděla: "Děkuji ti, dobrá stařenko, za tvůj soucit se mnou. Ale mně už není ani rady ani pomoci."

"Nemluv tak a svěř se mi raději, co tě trápí."

"Ztratila se mi jediná dceruška, kterou oplakávám a hledám už sedm let. Poslali jsme zprávy na všechny strany a prohledali každý keř, každé místečko v širém okolí, ale dítě se nikde nenašlo. Už jsem se vzdala veškeré naděje, že se s ní někdy shledám."

"Nikdy se nevzdávej naděje, dokud nemáš jistotu," pravila stařenka. "Hned jsem si myslela, že jsi naše paní. Hledám tě už dlouho, abych ti pověděla, že tvoje dceruška žije."

"Moje Helenka žije?" vykřikla hraběnka, až se to v lese rozléhalo.

"Mluv, dobrá stařenko, řekni mi, kde je, a zaveď mě k ní!"

A hraběnka povstala a chytila babičku za ruku.

"Tiše!" krotila ji stařenka. "Pojď se mnou do mé chaloupky, tam ti všechno vysvětlím. Tady větřík každé slovo roznese a to, co ti chci říct, nesmí kromě tebe nikdo slyšet."

"Mé drahé dítě žije, má Helenka žije!" plesala v duchu hraběnka a spěchala za stařenkou, která - jako by necítila tíži roků - chvátala mladistvým krokem k lesní chaloupce. Ta byla celá pokrytá mechem a krčila se mezi hustými stromy tak, že ji skoro ani vidět nebylo. Vešly úzkými dveřmi a usedly na mechové sedátko.

"Tak mluv, stařenko, kde se skrývá má dceruška?" prosila hraběnka nedočkavě.

"Tvá dceruška je v moci čarodějnice."

"V moci čarodějnice?" vykřikla poděšená matka.

"Ano, ale já doufám, že se nám podaří ji vysvobodit," konejšila ji babička a začala vyprávět: "V tomto lese je podzemní jeskyně, o níž nikdo neví. V té bydlí zlá čarodějnice s celým stádem kocourů, kteří jsou jejími miláčky. V ten den, kdy se narodila tvoje dceruška, byl v tomto lese hon a hrabě tenkrát zastřelil jejího nejoblíbenějšího kocoura. Čarodějnice se velmi rozhněvala a umínila si, že se pomstí. Proto vám odnesla dcerušku. Viděla jsem ji tenkrát, když s ní letěla na havranovi do svého doupěte. Nyní má Helenka na starosti její kocoury, kterým musí připravovat jídlo a vodit je do lesa, aby se tam vydováděli. Těžko se bude vysvobozovat, kocouři jsou velmi zlí, a jakmile někoho spatří, dají se do hrozného mňoukání, čímž čarodějnici přivolají. Helenka od nich mnoho zkusí, už často jsem zaslechla její pláč."

Hraběnka poslouchala jako bez duše. "A proč jsi mi to nepřišla oznámit už dřív, když všechno víš," pravila pak s výčitkou.

"Nemohla jsem, vždyť i nade mnou má čarodějnice moc. Ona vládne zlu a já dobru, ale ona je silnější. Neustále spolu zápasíme. Teď se s ní pustím naposledy do křížku, a když zvítězím, je tvá dceruška zachráněna."

"Udělej to co nejdřív," sepjala hraběnka ruce. "Nenech ji déle trápit. Pojď tam se mnou, ukaž mi tu jeskyni a já z ní vyrvu své dítě, chytím je do náručí a budu prchat tak rychle, že mě nikdo nedohoní."

"Tím bys jen uškodila jí i mně. Čarodějnice by tě dohonila na havranu, Helenku by uchvátila a pak by ji ještě víc sužovala. Musíme počkat na příhodnější chvíli. Čarodějnice usíná jednou za rok na tři dny a spí tak tvrdě, že ji nikdo nevzbudí. V té době se k ní musíme vloudit a Helenku zachránit. Ten tvrdý spánek na ni přijde za čtvrt roku."

"Čtvrt roku musíme čekat? To budou pro mne nesnesitelná muka," povzdechla si hraběnka.

"Věřím ti to, ale dřív ti pomoci nemohu. Musíme trpělivě čekat a pak se nám všechno jistě podaří. Zatím buď s Bohem."

Poté babička zmizela a s ní i její mechová chaloupka. Zůstalo jen sedátko, na kterém hraběnka odpočívala. Vstala a vracela se do zámku - za čtvrt roku uvidí svou Helenku; jak se potom bude radovat! Ale právě teď se její drahé dítě trápí u zlé čarodějnice. Jaký tam asi vede smutný život.

A hraběnka se dala do pláče.

Od té doby chodila do lesa den co den a procházela ho křížem krážem, aby si s babičkou o své dcerce alespoň popovídala. Babička se však už neobjevila. Jednou zašla hodně daleko, až přišla na pokraj tak neprostupného houští, že tam lidská noha jistě ještě nikdy nevkročila. Z houštiny se ozýval pláč a hraběnce najednou bylo, jako by jí někdo proklál srdce ostrým nožem. To jistě plakala Helenka! Bez rozmýšlení se vrhla do houštiny, nadlidskou silou se prodírala spletenými větvemi, které jí rozdrásaly ruce i obličej. Za chvíli se octla na veliké louce, kolem níž, ze tří stran, čněly do výše ohromné balvany. Na trávníku tu uprostřed stáda kocourů seděla holčička a plakala, až srdce usedalo. Kocouři na ni vyskakovali a škrábali ji a ona se jim neuměla bránit.

Když toto utrpení viděla nešťastná matka, úplně zapomněla na stařenčinu výstrahu, přiskočila k plačící dívce, vzala ji do náruče a prchala s ní k houštině.

Sotva však ušla několik kroků, začali kocouři tak hrozně mňoukat, že všichni ptáci přestali zpívat a třásli se strachem. Za chvíli bylo slyšet ve vzduchu hukot, jako když se blíží zlá vichřice. Teď si teprve hraběnka vzpomněla na stařenčina slova a při prodírání se houštinami k sobě Helenku při tiskla, jak jen to bylo možné. Ta sice neznala svou matku, ale přitulila se k ní s důvěrou, protože se jí zdálo, že se jí u ní nic zlého nemůže stát. Pocítila náhle velkou lásku k té dobré, smutné paní, která ji chtěla vysvobodit od zlé čarodějnice.

Hluk ve vzduchu neustával, ale stále se blížil a sílil. Hraběnka se ohlédla a s hrůzou poznala, že za ní letí čarodějnice na velkém černém havranovi, kterého vidlemi pobízí k rychlejšímu letu. Na hlavě se jí místo vlasů kroutili hadi a z úst jí šlehal plamen. Příšerně se zachechtala, když hraběnku dohonila, dlouhou kostnatou rukou jí nemilosrdně vyrvala dcerku z náručí, posadila ji před sebe na havrana, kterého pobodla vidlemi, až hlasitě zakrákal, a odlétla. Za ní se divoce hnalo stádo jejích kocourů.

Hraběnka omdlela hrůzou. Když se po dlouhé době vzpamatovala, uviděla vedle sebe babičku.

"Nešťastná matko, cos to udělala?" vyčítala jí stařenka. "Nedivím se ti, žes nepočkala, bylo to hrozné vidět dítě trpět, ale už toho bylo dost. Rozhodný okamžik se blíží, pustím se s ní do boje a nepřestanu, dokud nezvítězím. Teď jdi domů a do lesa nechoď dřív, než ti dám znamení!"

Hraběnka poslechla a do lesa nevycházela. Jednou zrána zaťukal na okno její ložnice bílý pták, otevřela mu a ptáček vlétl do pokoje. Kroužil kolem ní a tak líbezně zpíval, až v něm poznala posla od babičky. Nasypala mu několik sladkých drobečků a pospíchala do lesa. Chvěla se strachem i nevýslovnou radostí. Stařenka jí přišla vstříc a obě se pak ubíraly k jeskyni čarodějnice. Vešly dovnitř, kde bylo plno jedovatých hadů, ještěrek, žab a chlupatých pavouků. Světlo sem pronikalo otvorem ve skále; uprostřed té havěti tu spala čarodějnice, obklopená svými kocoury.

Helenka stála u ohniště a připravovala kocourům snídani.

Když hraběnka s babičkou vešly do jeskyně, hadi zasyčeli a kocouři se zuřivě vrhli na obě ženy. Babička honem rozvázala uzlíček a vyndala z něho vonnou pečínku. Tiše nad ní pronesla zaklínadlo a rozhodila ji mezi havěť. Kocouři i hadi se vrhli na pečínku, která líbezně voněla, a rvali se o ni. Každý uchvátil kousek, a jakmile jej pozřel, svalil se na zem a tvrdě usnul.

Matka přiskočila k Helence, otevřela svou náruč a zvolala: "Konečně tě mám, mé zlaté dítě, tisíckrát oplakané. Pojď se mnou!"

"Nemohu," povzdechla si Helenka. "Od té doby, co jsi mě chtěla odnést, jsem se nehnula z téhle jeskyně. Jsem tu přikovaná." A ukázala na řetěz uvázaný kolem ruky.

"Stařenko, poraď a pomoz!" rozplakala se matka.

"Zle je s námi," zalekla se stařenka. "Než se nám podaří přepilovat tento řetěz, čarodějnice se probudí. Ale buďte trpělivá:
Trpělivost nese růže, však jen tomu, kdo ji zmůže."

S těmi slovy vyndala stařenka z mošničky pilník a obě ženy se daly do práce. Když umdlela jedna, pracovala druhá - nevěděly, kdy je noc a kdy den, nejedly, nespaly.

Konečně silný řetěz povolil a Helenka byla volná. S jásotem se vrhla matce do náručí. Vtom otevřela čarodějnice oči a zařvala hromovým hlasem tak, žese všichni kocouři a hadi probudili. Ale babička se toho už nezalekla. Vyrostla náhle do výšky, postavila se před hraběnku, jako by ji chtěla chránit, a pravila: "Vyjdi odtud a čekej, co se stane. Ničeho se už neboj."

Hraběnka s dcerou spěchaly z příšerného doupěte a čekaly venku s úzkostí a strachem na babičku. Ta dlouho nepřicházela, protože těžce bojovala se zlou čarodějnicí. Najednou se obě ulekly. Z jeskyně se ozval hromový rachot a skála se s pekelným lomozem roztrhla na tisíc kusu, které se rozletěly po celém lese. Babička. zvítězila. Její duše, v podobě bílé holubice, vyletěla z rozvalin, a když jemně zavadila svými křídly o tváře matky i dcery, vznesla se do výše. Za ní vyletěl velký černý netopýr a ztratil se v temném lese. Po čarodějnici a jejím doupěti byla veta.

Helenka byla zachráněna a neměla se už čeho bát.

"Co jsi vytrpěla, ubožátko," pravila k ní matka a hladila ji po vlasech.

Helenka se usmála: "Zato teď už budu šťastná! Protože ten, kdo zlého neužije, dobrého si neváží."

O Běle a Hynkovi Raichlových