Skalní duch

Běla a Hynek Raichlovi
rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.



jednoho města byly velké uhelné doly. Pracovalo v nich za velmi nízkou mzdu na sta horníků a Materna byl jedním z nich. Téměř pořád byl bledý a shrbený, často mnoho dní postonával a nemohl přijít do práce. V té době celá rodina trpěla hladem a bídou, neboť mnohdy nebylo v domě ani sousto chleba. Starostlivý Materna se proto velmi trápil, když nemohl svým pěti dětem ani své ženě poskytnout vše potřebné. Jejich bída byla neúprosná a neodbytná - nedala se žádným způsobem vypudit.

Jednoho dne sestoupil do dolů jejich majitel, pyšný, necitelný a lakomý člověk, a když vstupoval do koše, aby se dal zase vytáhnout nahoru, vypadla mu z kapsy peněženka. Nikdo jiný kromě Materny si toho nevšiml. Ten běžel a zvedl ji. Byla plná peněz. Ach, jaké to bylo bohatství. Kdyby mu patřila, jeho děti by už neměly hlad, i bída by navždy zmizela a ten boháč by její ztrátu lehce oželel. Přesto se ani na okamžik nerozmýšlel a zavolal na pána. Ten pokynul hlavou, zastrčil peněženku do kapsy, ani nepoděkoval a nedal ani groš spravedlivé odměny.

Ten den přemýšlel Materna o tom, jak mnozí lidé mají všeho hojnost, a přece ještě nejsou spokojeni a ničeho si neváží. Zdržel se déle v práci a kopal zcela sám v odlehlém koutě. Chtěl nakopat ještě jeden vozík, aby dostal větší mzdu. Chybělo mu už jen několik kousků. Udeřil tedy naposledy do uhelné stěny a k jeho nohám se s rachotem svalil velký balvan. Když se pro něj sklonil, vystoupila ze stěny velebná postava, zahalená v dlouhé, bílé říze. Na hlavě se jí třpytila koruna z nejvzácnějších drahokamů. Havíř před ní v posvátné hrůze klesl na kolena. "Nelekej se mne," promluvilo vlídně bílé zjevení, "nepřišel jsem, abych ti ublížil. Jsem skalní duch a hlídám celý váš důl. Znám každého z vás a vím o tvé velké bídě. Tvoje dnešní jednání mě velmi potěšilo, proto ti chci také udělat, radost. Pojď se mnou a prohlédni si moje sídlo, jistě se ti bude líbit."

Horník vstal a jako ve snách kráčel za skalním duchem. Ten se před ním vznášel tak, že nebylo slyšet žádné kroky. Proutkem se dotýkal uhelných stěn a ty se před nimi bez hlesu otevíraly tak, že stále kráčeli širokou chodbou. Konečně došli do rozsáhlé krásné komnaty, ozářené tisíci světel, s překrásným zlatým nábytkem. Pak vešli do druhé a třetí a všude bylo plno zlata, stříbra a drahého kamení.

"Tady bydlím sám a jen někdy mě přijdou navštívit skalní duchové z okolních říší," řekl duch. "Pak spolu dlouhý čas rozmlouváme. Dnes je jich u mne pět, zavedu tě k nim."

Skalní duch odhrnul hedvábnou oponu a vstoupili do hodovní síně. Podlaha v ní byla z jemného mramoru, stěny zdobily obrazy ve zlatých rámech a od stropu visely lampy z rubínů a opálů, které vydávaly překrásné světlo.

Uprostřed stál podlouhlý stůl ze stříbra, kolem něhož si na měkkých aksamitových lenoškách hovělo pět dalších skalních duchů, podobných tomu, který přivedl horníka. Byli veselí a připíjeli si vínem. Když spatřili svého hostitele s horníkem, zvedli své číše a havíř chtě nechtě se musel s nimi napít.

Hostitel se dotkl Maternova poháru a pronesl tento přípitek: "Za svou poctivost a pracovitost ať již nikdy nepocítíš bídu a nouzi." Ostatní si s nimi připili.

"Ať se všechna nemoc vystěhuje z vašeho domu!" přál první host.

"Nechť se dožiješ dlouhého věku!" připojil druhý.

"Ať se na svých dětech dočkáš mnoha radostí!" přidal třetí.

"Budiž šťasten ve své domácnosti!" připíjel čtvrtý.

"Ať láska tvé rodiny tě provází po celý život!" pronesl pátý.

Číše pokaždé zacinkaly a byly vyprázdněny.

Horníkovi se točila hlava radostí a štěstím. Vroucně děkoval svým dobrodincům za tolik blaha. Neměl už ale žádné stání, chtěl domů za rodinou, aby mohl tu velkou radost sdílet se svou ženou. Nohy mu však vypověděly poslušnost a díky silnému vínu klesl do jedné z lenošek a upadl do hlubokého spánku.

Když se po dlouhé době probudil, překvapeně se rozhlížel kolem sebe. Ležel na pěkné posteli v čisté, nové světnici. V oknech bylo plno květin a mezi nimi prozpěvoval kanárek. Jeho děti seděly v nových šatech za stolem u snídaně a nejmladší si hrálo na podlaze s kotětem. Žena stála u jeho postele s tváří ozářenou štěstím. Materna zavřel oči, protože se domníval, že se mu zdá krásný sen, a on si ho chtěl ještě chvíli podržet. Povzdechl si: dožije se toho snad někdy? Nejmladší děcko zavýsklo, otevřel oči, ale pranic se ve světnici nezměnilo.

"Tak přece vstávej muži a rozhlédni se po našem novém hospodářství," pobízela ho žena nedočkavě.

"Po našem hospodářství?" opakoval po ní nechápavě, "pověz mi, prosím tě, co se to s námi děje."

"Sama nevím, jak to přišlo a kdo je příčinou našeho štěstí," vykládala žena.

"Včera večer nám bylo velmi smutno, děti měly hlad a já už pro ně neměla nic k jídlu. Uložila jsem je do postele bez večeře a čekala na tebe. Modlila jsem se, aby se Bůh konečně ustrnul nad naší bídou. Potom jsem usnula také. Ráno se probudím a nemohu to tu poznat. Naše stará chatrč zmizela a místo ní tu stojí krásný nový domek. Kolem je pěkná zahrádka, na dvoře plno drůbeže, ve chlévě statná kravička a komora je plná zásob pro nás i pro děti. Když jsem stála na dvorečku a nejistě se kolem rozhlížela a nevěděla, jestli je to naše nebo ne, přistoupil ke mně neznámý stařeček, ukázal kolem sebe až k lesu a řekl:

'Ta chaloupka, i to pole za ní, je ode dneška vaše. Užívejte jich v pokoji a přičiňte se, abyste zachovali, čím jste byli obdařeni. Práce budiž vaším požehnáním.' Na to hned zmizel. Pak přinesli havíři tebe, našli tě spícího na uhelném balvanu v dolech, v nějaké velmi odlehlé chodbě. Teď mi ale řekni, jaký se to stal s námi zázrak?"

Teprve nyní si horník vzpomněl na skalní duchy a jejich přípitky. Viděl, že splnili svůj slib. Seskočil z postele, jako by mu bylo dvacet, a necítil už žádnou bolest na prsou. Byl zdravý jako ryba. Potom vykládal ženě, co se mu včera v dole přihodilo.

Přitom se i s dětmi procházeli po svém novém domově a měli radost ze všeho, co tu viděli. Děti zase mohli nechat oči na něm, když jim vyprávělo skalním duchu a jeho podzemním zámku.

Materna přestal pracovat v dolech a věnoval se vlastnímu hospodářství. Jak dobře mu bylo při té práci! Přestože už nikdy žádného skalního ducha nespatřil, po celý svůj dlouhý život cítil, že ho stále ochraňují.

O Běle a Hynkovi Raichlových