Běla a Hynek Raichlovi rukopis byl poskytnut vydavateli v prosinci roku 1900.
abičko, vypravujte mi pohádku o vílách," prosila malá Růženka. Babička jí vždy vyhověla a vyprávěla; ačkoliv Růženka
slýchávala toto vyprávění skoro každý den, žádná jiná pohádka se jí tak nelíbila. Vroucně si přála stát se vílou, bydlet
v lese, mít hebké, světlé šaty, dlouhé vlasy a tančit či zpívat celé dny. Často se na dlouhou chvíli zamyslela a upřeně
hleděla k lesu. Zdálo se jí,
že se tam v podvečer míhají vzdušné zjevy víl. Mocně ji to táhlo ven, k nim do lesa a ta touha byla tak silná, že jí
neodolala. Jednoho dne se vytratila tichounce z domova a zamířila přímo k lesu, kde usedla u potůčku a poslouchala,
co si povídají vlnky. Měsíc se už dávno procházel po obloze a ona stále seděla na témže místě a zamyšleně klopila hlavu
jako něžná konvalinka.
Najednou se za ní ozvaly lehké krůčky a jemná ruka se dotkla jejího ramene. Růženka otočila hlavu a oči jí zazářily
nevýslovným blahem. Před ní stála krásná lesní víla, po které tolik toužila. Dlouhé vlasy měla propletené kvítím a
z ramen jí splývalo zelenavé roucho, jemné jako pavučina.
"Růženko," pravila víla, "královna mě posílá za tebou, abych tě zavedla mezi nás.
Chce vyplnit tvoje přání a učinit z tebe vílu. Jestli chceš, následuj mne."
Růženka radostně vyskočila a spěchala za vílou, která se před ní vznášela jako obláček. Nešly dlouho, ale dívce se
to zdálo jako věčnost. Nemohla se dočkat okamžiku, až se, proměněná ve vílu, bude volně vznášet po lese a sotva se
dotýkat země.
Konečně se v dálce mezi stromy cosi zakmitlo, a když přišly blíž, Růženka poznala, že jsou to vzdušné postavy víl,
které tu v lese na pasece tančily, zpívaly a vplétaly si do vlasů věnce. Jiné se zhlížely v křišťálové vodě
lesní studánky, ozářené měsíčním světlem. Opodál seděla královna a dvě víly jí rozčesávaly bohaté pletence vlasů.
Houpaly ji přitom na houpačce z popínavých lesních rostlin se sněžnými kvítky. Tady nebyl žádný smutek, panovala
tu jen dovádivá veselost. Když se víla s Růženkou přiblížily ke královně, ta se usmála na dívku a jemně pravila:
"Už dávno znám tvé přání stát se vílou a vyhovím mileráda tvé žádosti. Musíš ale nejdřív učinit před všemi družkami
slavný slib, že nikdy nezatoužíš po domovu a nikdy se tam nevrátíš. Máme své přísné zákony a proti těm se nesmí žádná
z nás prohřešit. Rozmysli si všechno dobře. Představ si, že musíš navždy opustit své rodiče a nikdy se už nesmíš
ukázat ve své rodné chaloupce, jinak propadneš velkému trestu. Cítíš se k tomu dost silná? Všechno si dobře
rozmysli než svolíš, abys nebyla jednou nešťastná." Královna domluvila a kolem bylo ticho jak v kostele. Víly
dychtivě očekávaly Růženčino rozhodnutí. Ona se ale dlouho nerozmýšlela. Poklekla před královnou, vztáhla k ní
prosebně ruce a vřele prosila: "Dovol mi, královno, zůstat mezi vámi. Učiň ze mne vílu a uvidíš, že se mi nikdy
nezasteskne po domově."
"Stane se, jak si přeješ," odpověděla královna a pokynula vílám, které se seřadily do kruhu, v jehož středu
byla Růženka s královnou. Jedna z víl podala královně větévku kapradí, plnou stříbrné rosy, a královna skrápěla
dívce čelo a přitom předříkávala slib, který po ní Růženka pevným hlasem opakovala: že se odříká navždy otce, matky,
domova a chce náležet jedině jim.
Sestry víly, zaplesejte novou družku uvítejte,
dodala královna a hle! po Růžence nebylo už ani památky. Místo ní stála v kruhu krásná štíhlá víla a ostatní
začaly kolem ní tančit a zpívat. Potom ji každá políbila - a Růženka byla navždy jejich. Cítila se tak volná
a blažená, když se mezi nimi vznášela na trávníku! Ani nevzpomněla, že byla někdy jinde než zde a že má také matku,
babičku, otce, kteří ji nade vše milují a jistě se ted' pro ni velmi trápí. Myslela jenom na sebe a na své štěstí.
Její jedinou prací byl teď zpěv a tanec, jejím lůžkem hebký, mechový koberec, jejím nápojem rosa z květinových kalíšků.
Růženka již byla mezi vílami řadu let, ale čas jí plynul, jako by to bylo několik dnů. Byla stále spokojená a netoužila
po domovu.
Jednoho dne zrána zašla trochu dál od sídla lesních panen. Usedla pod stromy, aby uvila věnec z čerstvých pomněnek.
Tu se nablízku ozval jakýsi nářek. Ohlédla se a spatřila asi šestileté děvčátko, s pláčem volající matku, která se
mu v lese ztratila. Zanedlouho vyběhla z houští polekaná žena a radostně vykřikla, když děvčátko spatřila. Odhodila
koš s houbami, až se rozkutálely, a při tiskla dítě vášnivě k sobě a líbala je, jako by jejich rozloučení trvalo
léta a ne jenom půl hodiny.
Růženka vše pozorovala z dálky a poprvé si vzpomněla na svou matku, která ji tenkrát asi také tak hledala a naříkala
pro ni. Zabolelo ji u srdce a ona náhle zatoužila po rodičích. Kdyby jim aspoň mohla říct, že žije a že je šťastná,
aby se pro ni netrápili. Jak najednou zatoužila alespoň jednou je políbit. Byla by se nejradši okamžitě rozběhla k
domovu, ale vzpomněla si na přísný zákon lesních panen, na svůj slib, že se domova navždy odříká. A také na přísný
trest, zajisté velmi krutý. Poprvé si dnes zaplakala. Její spokojenost a veselá mysl zmizely a místo nich nastoupil
stálý smutek. Stejně jako byla smutná, když si přála být vílou, nasytila se už volného života víl a přála si být zase
člověkem. Před ostatními se tvářila vesele, nutila se k zábavám, ale potajmu plakávala. Myslela stále jen na jednu
věc - vrátit se zpět k rodičům, odprosit je za svou lehkomyslnost a zůstat u nich už navždy.
Její družky si konečně všimly, jak bývá Růženka zamyšlená, a snažily se ji potěšit. Tušily, co ji trápí, a měly s ní soucit.
Opět byla tak krásná noc jako tenkrát, když Růženka uprchla do lesa. Opět svítil jasně měsíc, potůček tiše bublal a zase u něho seděla Růženka a v zamyšlení věšela hlavičku jako něžná konvalinka. Proč jen chtěla být vílou? Jaký to byl nerozumný nápad! Věčně jen tanec, zpěv a les a nikde žádná změna. Co kdyby se přece jen odhodlala podívat se na chvilku domů a hned se zase vrátila? Je tu sama, snad ji nikdo nezpozoruje. A Růženka se už nerozmýšlela. Přeskočila potok a vznesla se na malý pahorek, odkud bylo vidět domek jejích rodičů. Bělel se mezi stromy a zdálo se, že jí vlídně kyne a zve ji domů. Srdce jí zabušilo, zapomněla na všechno a rozběhla se k domovu.
Oknem se podívala do světničky. Její matka klečela u lůžka a modlila se. Růženka byla skokem u ní a už se s ní vroucně objímala a líbala. Ji i otce prosila stokrát za odpuštění. Ačkoliv byla Růženka změněná, matka ji okamžitě poznala podle hlasu a velkých modrých očí. Vášnivě ji sevřela v náručí a dlouze ji líbala jako ona matka tehdy v lese své ztracené dítě. Obě plakaly radostí ze šťastného shledání. I otec byl dojat.
Ale náhle si Růženka připomněla, čím vlastně je.
"Musím od vás," zaplakala, "a snad vás už nikdy neuvidím."
"Nepustím tě, dítě!" vykřikla matka a křečovitě ji objala. Ale
neviditelná síla Růženku vyrvala z matčina náručí a zanesla ji do lesa mezi víly.
Všechny byly smutné a královna se dívala velmi přísně. Růženka hned poznala, že všechno vědí. Poklekla před královnou a prosila, aby jí prominula její přestupek. Královna hněvivě odvrátila hlavu, načež se třikrát dotkla borovou větvičkou Růženčiných vlasů, šatů a tváře. V okamžiku zmizelo vzdušné roucho a místo něj zakrýval dívku oděv z vlčí kůže, krásná tvář zeškareděla a vlasy se staly podobné koňským žíním.
"To je trest za to, že jsi porušila slib," pravila královna přísně. "Za
to, že jsi stále nespokojená a toužíš po něčem, co ti nepatří, budeš nyní bloudit lesem jako divá žena a staneš se postrachem všech, kteří se s tebou setkají."
Růženka chtěla plakat, ale z hrdla se jí vydral jen divoký řev. Byla tedy divou ženou! Sama sebe se zhrozila a prchala,
ani nevěděla kam. Vlasy jí divoce poletovaly kolem hlavy - kdo ji náhodou v lese potkal, ten se dal před ní s hrůzou na útěk. To, že se jí lidé bojí, trápilo Růženku nejvíc. Ve dne se skrývala a v noci sedávala na rozcestí a zoufale kvílela, až se to rozléhalo široko daleko.
Její rodiče si mysleli, že je stále vílou a někdy se k nim zase vrátí. Matka chodila často do lesa a volala žalostně své
ztracené dítě. Když Růženka slyšela její hlas, prchala jako štvaná zvěř, protože se nechtěla v této podobě s matkou setkat.
Kdyby jen věděla, jak by ji matka uvítala. Ráda by se vkradla do domu a na jejím srdci se vyplakala. Jako vílu ji matka
poznala a přijala, ale uvítala by ji stejně vřele teď, když je divou ženou? Měla by ji v této strašné podobě ještě ráda?
Nezhrozila by se jí jako jiní lidé a neutekla by před ní?
Brzy se o tom přesvědčila.
Když se jednoho dne skrývala v houští, spatřila v lese svou matku, jak sbírá suché klestí. "Maminko!" zvolala Růženka ze své skrýše. "Maminko, nelekej se mne!"
"Kde jsi, drahé dítě?" ozvala se matka radostně a podle hlasu se
vrhla do houštiny.
S hrůzou však couvla zpět, když spatřila místo dcery divou ženu.
"Matko, neprchej přede mnou!" zaplakala Růženka. "To jsem já,
tvá dcera, za trest proměněná v divou ženu."
"Ó, mé drahé, nešťastné dítě!" vykřikla zoufale matka. Nedbala už její divoké podoby a při tiskla ji vášnivě k svému srdci.
Její slzy padaly na dceřiny hrubé vlasy, rozdrásané tváře a potrhaný oděv.
"Maminko!" zajásala Růženka blaženě, "ty se mě
neštítíš, ty přede mnou neprcháš, ty mě máš pořád ráda?"
"Čím je dítě nešťastnější, tím větší je matčina láska, copak to nevíš!" řekla matka a pustila dceru z náručí,
aby si ji odvedla domů. Ale stal se zázrak! Divá žena zmizela a před matkou stála Růženka v dívčí podobě, ve
které od ní před časem odešla. Za ní se vznášela královna víl.
"Láska mateřská tě spasila," pravila k Růžence. "Přesvědčila ses nyní, že nad ni nic dražšího není, a nikdy se jí
už tak lehkomyslně nevzdáš. Vytrpěla sis pro to dost. Zprošťuji tě nyní všech tvých slibů, jsi volná jako dřív, ale
budeš nyní spokojenější."
Než se matka s dcerou nadály, víla zmizela a Růženka ji víckrát
nespatřila. Vrátila se do rodné chaloupky a nikdy už nezatoužila po jiném životě, než jaký právě vedla - obklopena
láskou svých rodičů, kteří jejím návratem znovu omládli.
