Rudý prapor
z polštiny přeložila Běla Raichlová



Píseň "Rudý prapor" bude starší generaci známa nejspíš jako budovatelská píseň padesátých let 20. století. Proto je asi překvapí se dozvědět, že má daleko starší historii, a že ke konci 19. století sloužila za neoficiální hymnu "Omladinářů", to jest českých vlastenců bojujícím proti útlaku rakousko-uherských orgánů. Mnozí z nich se posléze stali významnými osobnostmi prvorepublikové politiky a kulturního života. Běla se mezi nimi vyskytovala, jak je zřejmé z jejího deníku.

V úvodu k textu písně budu citovat ze dvou zdrojů pro ilustraci dobového kontextu.



1. Internetový časopis Alarm uvádí:

Jaro 1891 začalo v Praze dramaticky: krvavou srážku dělníků s policií. Ani Všesvazový sjezd studentstva nebylo možno pro policejní zákaz uspořádat podle původní koncepce. Pololegální zasedání polsko-rusínské sekce na Žižkově přineslo jako vedlejší neplánovaný a neobvyklý výtěžek píseň B. Czerwieńského Czerwony sztandar. Revoluční pochod zaujal radikální studenty natolik, že jeho polský text Precz z tyranami... šířily v opisech a poměrně rozsáhlý, zato dobře zapamovatelný nápěv (dvacetičtyřtaktová perioda včetně refrénu, převzatý z písně pařížských komunardů) ústním podáním. Záhy si píseň oblíbila i radikální část pražského dělnictva. Ještě téhož roku pronikl mezi opisy a do ústního podání poměrně věrný český překlad Běly Krapkové (neteř *) J. Krapky-Náchodského).

Spontánní pražský ohlas polské revoluční písně se rychle projevil nejen po celých Čechách, ale přispěl i k její popularizaci v dalších evropských zemích. V Čechách byl ovšem Rudý prapor až do r. 1900 policejně pronásledován s tvrdostí, jaká v případě "pouhé" písně nemá v celých českých dějinách obdoby: za její zazpívání byla stanovena taxa tří let těžkého žaláře za velezradu. Např. r. 1894 byli na tři léta těžkého vězení odsouzeni dělníci z Vinohrad Č. Vosátka a O. Havránek jenom proto, že jejich zabavený rukopisný zpěvník obsahoval i text Rudého praporu. Ještě hůř byl postižen pražský kolovrátkář J. Kober, který si dal doplnit repertoár svého flašinetu o pochodovou hudbu inkriminované písně: provokace mu vynesla dokonce čtyři roky trestu. Teprve po interpelaci poslance I. Daszyńského r. 1900 byla velezrádná píseň imunizována a mohla být konečně šířena také v legálním tisku, byť ovšem často s eufemizacemi příliš výbojných výrazů a obratů.

*) ve skutečnosti sestřenice


2. A. Pravoslav Veselý: Omladina a pokrokové hnutí, II vydání, 1923:

Rok 1893

S nedočkavostí čekali jsme na den 17. srpna. J. Ziegloser, mladý, naivní hošík, připravoval již lístky s nejjedovatějšími hesly. Vydlužil se od J. Dutky plechový tác, nalil do něho hektografiokou masu a odnesl si vše domů, kam chodili mu V. Čížek a A. Ott pomáhati. Jejich dílem byl také obsah lístků, o kterých pokroková strana neměla ani tušení. Při této práci přítomen byl i Reller a Fr. Šulc. Po dohotovení, rozdal J. Ziegloser lístky několika známým a hektograf uschoval v prádelníku, v zadu ve skladišti mlýnských kamenů.

Osudný 17. srpen se přiblížil. Mládež agitovala neúnavně k obsazení Staroměstského náměstí, kam dostavil se kde kdo. Sotva vojenská. hudba byla s rakouskou hymnou u konce, zaburácel "Rudý Prapor". Okamžik tento byl nevylíčitelný... Ze sta hrdel zněla tato uchvacující revoluční hymna jako hučení obrovského vodopládu.. Když zmlkly poslední její tony, ozval se strašlivý jekot a pískot, až uši zalehaly a nervy se chvěly. Staroměstské náměstí v mžiku poseto lístky s velezrádnými hesly.

Hudba překvapena těmito výjevy, táhla co nejrychleji Celetnou ulicí, Prašnou branou do Ferdinandských kasáren v Karlíně. Tisíce a tisíce hlav ji za nesmírného hluku, křiku a zpěvu obklopovalo. Praha byla jako před revolucí. Spodní její živly za hlaholu "Rudého Praporu" hlásily se ke slovu... Ulice černaly se jejich postavami a dláždění dunělo pod jejich kroky...

Policie byla bezmocná. Nemohla zameziti vytlučení oken u šlechtického kasina a v hotelu "u císaře rakouského". U Ferdinandských kasáren došlo k poslednímu výbuchu rozhořčení Odtud se lid rozptyloval; pouze jeden zástup dorazil až k Jungmannovu pomníku, kde učinil strážník pokus o jeho rozehnání. Byl však zbit, že musil utéci do domu. Rozzuřený zástup kopal ještě do dveří, a špicla, který přispěchal ohroženému kolegovi na pomoc a chtěl při tom kohosi zatknouti, udeřil do hlavy, až klesl k zemi. Za okamžik dostavila se policie v četnějším počtu; byla však uvítána kusy cihel. Zástup se konečně rozprchl až na zbytek, jehož posledním dílem bylo bombardování oken u Novoměstské tresnice.



Text a fotografie (s tiskovou chybou ve jméně) převzaty z knihy:
Josef Veselý: Z bojů za svobodu
Omladináři v národním odboji a za republiky, Praha 1923

Pryč s tyrany a zrádci všemi,
Nechť zhyne starý, podlý svět,
my nový život chcem na zemi,
[v němž nesmí býti žádných běd].
Dále jen, dále jen vzesme zpěv,
náš prapor nade trůny vlaje,
nese on, pomsty hrom, lidu hněv,
volnosti nese zjev
a rudě do krvava vlaje
[je na něm pracovníků krev].

Krev naše prolévaná katy,
my oplýváme slzami,
však přijde jednou den odplaty
[a potom budem soudit my].
Dále jen, dále jen. .. atd.

Ať staří lotři, noci děti,
chtí navázat strhanou nit,
co zlé, to musí pominouti,
[co dobré věčně musí žít]..
Dále jen .... atd.

Nuž spějme bratři ruku v ruce,
v šik mocný, svorný jako proud,
jak veletok, jenž proudí prudce,
[musíme cíle dostihnout].
Dále jen ... atd.










Noty k písni