Široko daleko znali lidé krátkého krejčíka Kosinku, který provozoval svoje řemeslo ve vesničce Lipí nedaleko Náchoda. Byl to šelma liškou podšitý, který si dal každý oděv dvojnásob zaplatiti; měl však stále dosti práce, poněvadž pěkně šil a šaty od něho zhotovené se každému líbily. Přinesl-li k němu někdo látku na oděv, nikdy nevrátil, co z ní zbylo a kupoval-li látku sám, počítal za ni mnohem více nežli stála. Každého zákazníka vždy nějakým způsobem ošidil.

Jeho dobrá žena se nad tím velmi rmoutila. Plakala a prosila ho, aby jednal poctivě, že to, co on koná, je proti Pánu Bohu, ale všecky její prosby byly marny. Kosinka odvětil vždy se smíchem, proč by lidi nešidil, když se dají.

Jedenkráte šil též oděv pro sedláka do vzdálené obce Sendraže a měl s prací velmi na pilno. Druhý den byla neděle a v Sendraži posvícení. Musil tedy ještě v sobotu oděv odvésti a pospíchal, aby se odtamtud ještě za dne vrátil domů, neboť cesta jinudy nevedla než pres Peklo a tamtudy ani nejsrdnatější člověk v noci se neodvážil.

Peklem nazývalo se odlehlé místo nedaleko řeky Metuje a o tom kolovaly mezi lidem odedávna divné pověsti. Mnozí říkali, že tam straší i ve dne, a bázlivější člověk by se tamtudy sám nebyl ubíral ani za zlatý dukát. Vždyť tam jednou lhotecký pláteník potkal bezhlavého koně, truhláře tam přestrašil jelen s ohnivými parohy a baba kořenářka na to chtěla umřít, že se jí tam zjevila dvouhlavá obluda!

Také vodník tam sídlil a bludičky tam z večera tančily. Nikdo o tom nepochyboval, že je Peklo sídlem všech zlých duchů, kteří tam v noci provozovali svoje rejdy.

Krejčí Kosinka šťastně dodělal poslední steh, složil oblek a vydal se chutě do Sendraže. Na bohatém sedlákovi se dalo hodně vydělat.

"Muži, pamatuj na svou nesmrtelnou duši!" prosila ho žena před odchodem.

On netrpělivě pohodil hlavou a již byl ze dveří. Ale cesta byla dlouhá. Ač si statečně vykračoval, přec bylo sluníčko dávno zapadlé, když přišel na místo. Na neštěstí ještě oděv dobře k tělu nepřiléhal, musil tu a tam párat a předělávat, a než vše řádně připravil, byla noc tu. Sendražský sedlák ho sice zrazoval, aby se domů nevydával a raději u něho přenocoval, leč krejčí věda, že ho žena netrpělivě očkává, poděkoval a vydal se přece zatemnělou krajinou na zpáteční cestu k domovu.

Uspokojen dobrým výdělkem, kráčel rychle hrbolatým úvozem a polovice cesty uplynula bez nejmenší nehody. Blížila se půlnoc, měsíc vyhoupl se na oblohu a leskl se jako rybí oko. Krejčí právě docházel k lesům, z nichž se ozývalo táhlé smutné houkání sov, nepříliš veselá to hudba pro nočního chodce.

Pomalu se blížil již k Peklu, a ač nebyl bázliv, přec mu začalo býti nějak úzko, vzpomněl-li si na všecky příšerné věci, které se o tom místě vyprávěly. Stromy vrhaly na cestu dlouhé stíny, které se podobaly strašidelným ramenům, toužícím někoho uchvátit a zadržet. Ohlédl se do lesa a viděl tam kmihati se bílé duchovité postavy, které se honily a tančily spolu v paprscích měsíce. Kosinkovi se zježily vlasy. Vzpomněl si na všecky svoje spáchané přestupky a začal se chvěti nevýslovným strachem, jakoby ho měl stihnouti za ně trest. Tryskem vyběhl z lesa a dal se po příkrém kopci dolů k Peklu, pevně si v duchu slibuje, že se již nikdy nedopustí žádného přečinu.

Když byl asi v polovici kopce, zaslechl najednou před sebou jakési hučení, podobné vzdálené bouři, které se stále vzmáhalo a stávalo zřetelnější. Krejčí se zastavil a pohleděl bystře před sebe. Zuby mu začaly cvakat hrůzou, když zpozoroval, že se vykulil dole z lesa veliký černý sud, který se valil sám vzhůru do kopce, jako by jej neviditelná ruka postrkovala. A dovaliv se až k ustrnulému krejčíkovi, strašidelný ten sud vzplát mocnou září a v něm se ozval ohlušující rachot a řev, až se jím všechny lesy kolem zachvívaly.

Krejčí myslil, že už už se blíží poslední jeho hodina a ve smrtelné úzkosti klesl na kolena, odříkávaje nesrozumitelnou modlitbu.

Sud se zastavil těsne vedle něho a z nitra jeho se ozval dutý hlas: "Dej sem duši!"

Krejčí se pokřižoval a více mrtev nežli živ zajektal: "Pán Bůh se mnou a zlé pryč! Panno Maria stůj při mně!"

Jedva to dořekl, utichl hluk a hořící sud s velikým rachotem se skulil zpět pod kopec. Tam se roztrhl na tisíc kusů a z plamenů vyletěl černý kohout, příšerně nad lesem zakokrhal a zmizel.

Krejčí hrůzou omdlel a když se vzpamatoval, byl již skoro den. I sebral se, v největším chvatu proběhl Peklem a zamířil k domovu, kde ho žena s velkou úzkostí očekávala. Všecek udýchán vyprávěl, co se mu stalo.

"Buď jméno boží pochváleno, že to tak dopadlo!" zvolala vděčně žena. "Však kdybys nebyl upřímně litoval svých hříchů ví, co by se bylo s tebou dělo. Že's volal Boha a Pannu Marii na pomoc, pozbyl zlý duch nad tebou moci a letěl zpátky do pekla. Ten černý kohout byl jistě sám ďábel."

"Uvidíš, že se polepším," sliboval krejčí a dostál slovu. Onemocněl těžce z přestálého strachu a když se uzdravil, byl zcela jiným člověkem; jeho zákazníci si ho pak nemohli ani dosti vynachválit. A žena jeho nepřestala blahořečit pekelnému sudu, že jí přivedl muže na pravou cestu.

Hynek Raichl