Blízko České Skalice je rozkošné údolíčko. Středem svěží lučiny bublá bystrý potůček, jeho křišťálovou vodu celují něžné korunky pomněnek, rozsetých kolem. Kolkolem rozkládá se les, který se táhne skoro až k České Skalici. Za loukou u potůčku byla na jednom místě paseka, a hranice dříví svědčily o tom, že les byl teprve nedávno vykácen.

Tam zastavila se jednou skupina hochů, aby si zahrála na vojáky. Chtěli nejdříve vystavět pevnost, k níž bylo nutno vykopati základy. Hoši pracovali, až se z nich pot lil. Dílo se dařilo, až motyka jednoho narazila na tvrdý předmět. Když jej se všech stran okopali, viděli, že je to komín lidského obydlí. Hoši zůstali celí ustrnulí nad svým nálezem. Již se chtěli rozprchnouti, aby zavolali rodiče, když se k nim přibelhala stará babička Kubečková. Šla z lesa s košíkem jahod.

"Ano, ano," kývala svou starou bílou hlavou, "zde na tom místě to asi bylo."

"A co tu bylo, babičko?" divili se hoši,

"Mlýn tu stával před dávnými časy a ten se propadl"

"A proč se propadl?" tázali se dychtivě malí posluchači. Babička odložila košík, usedla na kámen a jala se vykládati: "Tak vám to povím, jak jsem to od svého dědečka slýchala. Jak jsem už řekla, stával tady na tom místě za starých časů mlýn a v něm bydlil mlynář, který nepožíval právě nejlepší pověsti. Přechovával různé dobrodruhy, kteří ve mlýně nočního času provozovali věci, až okolojdoucím se vlasy hrůzou ježily.

Lidé, kteří si ve mlýně nechávali mleti obilí, také mlynáře nechválili. Do mlýna vozili zrní mnoho, ale mouky dostávali za ně málo a ještě k tomu byla černá jako ze zadiny. Že však nablízku jiného mlýna nebylo, byli nuceni i nadále u nepoctivce mleti.

A mlelo se tam stále, ať byl pátek nebo svátek, ba v neděli ještě hlučněji. Když lidé mlynáři připomněli boží přikázání: "Pomni, abys den sváteční světil," zaškaredil se a odvětil nevlídně: "Tady jsem pánem já a nedám si nikým poroučeti. Když se vám to nelíbí, jděte si se svým mletím jinam."

Jednou o Boží hod velikonoční ve mlýně mleli, až se všecko třáslo. Světnice byla plna těch divných hostí, kteří se dělili o rozmanité věci, patrně v noci uloupené. Někteří jedli, pili a zpívali nepěkné písně, pak se dali všichni do tance a křepčili až do noci. Křik a lomoz rozléhal se daleko po lese a lidé, jdoucí z kostela, patřili často s nevolí na to boží dopuštění. Rozvážnější chtěli už zakročiti, aby tomu učinili konec, ale jiní je z toho zrazovali. "Však on je Pán Bůh potrestá," říkali.

Pekelná ta vřava trvala ve mlýně až do půlnoci. Když na hodinách ve světnici odbila dvanáctá, strhl se náhle ohromný hluk. Celý mlýn se zachvěl až do základů, zdi popraskaly, stropy se bořily. Zlosynové tam shromáždění na okamžik leknutím oněměli a než se mohli vzpamatovati, rozestoupila se s velikým hřmotem půda pod stavením jako jícen dravé šelmy a rázem pohltila celý mlýn i s jeho nehodnými obyvateli. Nezbylo po něm ani památky a lidé říkali, že sám ďábel jej do pekla odnesl a vyhýbali se tomu místu na sto honů. Mnozí tvrdili dokonce, že prý v noci slyšeli tam bolestné naříkání. Tak celé okolí ponenáhlu pustlo, až vše zarostlo lesem. A vy jste právě teď objevili zbytky toho prokletého mlýna.

Hoši poslouchali napjatě a když babička skončila, rozprchli se se zajímavou novinou do svých domovů, odkud se zakrátko přihrnulo množství lidí s motykami, kteří kopali a kopali, až se dokopali zbytků zdí, mezi nimiž našli napolo zpráchnivělé lidské kostry, mlýnské kameny a jiné nástroje, svědčící o tom, že tu kdysi mlýn skutečně stával.

Hoši chodili často na toto místo, ač se stavby pevnosti sešlo. Kopání v propadlém mlýně poskytovalo jim více zábavy než co jiného. Ale vraceli se vždy ještě za světla domů.

Nebáli se, to by jim každý křivdil, kdo by si to o nich pomyslil, ale mnozí přece jen věřili více babiččinu vypravování, vždyť za starodávna bylo všecko možno. Tenkrát děly se všelijaké divné věci. Někteří lidé nevěřili zcela vypravování staré babičky. Domnívali se, že se mlýn propadl následkem zemětřesení.

Hynek Raichl