V Rokytníku žil před dávnými lety starý Kleprlík, který bydlil v pěkné dřevěné chaloupce. Živil se kácením stromů v lesích velkostatku náchodského, zvláště kolem poutního místa Maternice u Zbečníka a dále k Hornímu Kostelci. Bylmalý, ale rozložitý a silný. V těch dobách kácelo se dříví jen v zimě, dokud neproudila míza.

Ještě za tmy vycházíval Kleprlík z domova a s pilou a sekerou na rameně, brodíval se vysokými závějemi do vzdálených lesů, kde ho již čekal jeho pomocník ze Zbečníka. Obyčejně za prudkého mrazu a ledového větru dávali se oba do těžké a nebezpečné své práce, jež v nynějších penězích vynášela jim 6 korun týdne. A to byl tenkráte pěkný výdělek.

Kdysi v březnu, když sníh měnil se už většinou v hučící potoky, kácel Kleprlík v Maternici ohromnou jedli, při čemž se on i jeho zbečnický pomocník notně zapotili. Pracovali pilně až do pozdního večera, než byli s tímto lesním obrem hotovi. Na průřezu poznali, že strom byl stár 160 let. Po skončené práci byli již tak unaveni, že Kleprlík pravil: „Dnes se s tou pilou do Rokytníka neponesu. Schováme ji tady do roští, snad se do rána neztratí. Ale bez sekery domů nepůjdu. Člověk nikdy neví, co se může státi.“

Bylo už pozdě večer, když se oba rozloučili a dali na cestu ke svým domovům. Měsíc svítil občas mezi mraky a tak světlo bylo a nebylo.

K tomu vrhaly borovice černé stíny na pěšinu, po níž kráčel Kleprlík, takže musil dávati dobrý pozor na vyčnívající kořeny a pařízky, aby neupadl. Ve větvích hvozdu smutně to šumělo, ale náš dřevorubec nepocítil tísně, poněvadž lesních samot se nelekal a považoval je za svůj pravý domov. Pokuřoval spokojeně z malé dýmky a těšil se, jak se doma navečeří a v posteli si odpočine.

Tam, kde stezka zahýbala k malému potůčku, stála rozložitá borovice s mohutnými větvemi. Byl to smutný strom, poněvadž asi před rokem pověsil se na něm jakýsi tulák, jehož již omrzel svět. Ze zvyku se zahleděl Kleprlík do řídkých haluzí, ale náhle se zastavil a rázem přestal bafati.

Na tlusté větvi, právě tam, kde byl tehdy oběšenec odříznut, sedělo něco bílého, co mělo podobu velkého uzlíku a stále sebou nepokojně vrtělo. Kdyby to bývalo jinde, nebudilo by to jeho valné pozornosti, ale na tamto ponurém místě bylo to přece jen nápadné.

Kleprlík se ohlížel kolem sebe, pak zvedl kámen a hodit jej po bílém předmětu. A tu podivením rozevřel ústa, až mu dýmka vypadla. Bílý ranec spadl, při pádu se rozvinul jako velký pytel a za hlasitého šplouchání zmizel v potoce. Kleprlíkovi se zdálo, jako by ho pleskl pytlík s tvarohem přes tváře. Udiveně běžel k vodě, ale na břehu již ničeho nespatřil. Vrátil se k borovici pro dýmku a poněkud znepokojen se vydal na další cestu.

A jak tak vyšel z lesa na louku, viděl zřetelně, jak před ním stále poskakuje něco bělavého. Přidal do kroku, ale bílá vidina ubíhala hbitě před ním, že jí nemohl dostihnouti. Chvílemi se vznesla před ním do výše a pak s divým chechtotem se spustila zase na louku. Hnal se již za ní se sekerou v ruce, ale všechna jeho snaha, aby jí dostihl, byla marná. Honba trvala tak dlouho, až se octl nedaleko studánky, jež byla u jeho chalupy. Strašidlo zmizela ve vodě a nebylo po něm ani stopy. Kleprlík si setřel pot s obličeje a bylo mu všelijak. Tohle se mu ještě nikdy nepřihodilo. Slýchal a hastrmanech a divých mužích,. ale takto si s ním dosud nikdo nezažertoval. Konečně vešel do chalupy a vypravoval žene, která již byla pod peřinou, co se mu stalo. Ta jen něco zabručela a spala dále. Vzal si tedy z trouby bramborovou kaši, s chutí pojedl a ulehl na peci. Spal, spal, ale kolem půlnoci měl divný sen. Zdálo se mu, že od okna se valí k peci cosi jako veliká peřina, která ho chce zalehnout a udusit. Ve spaní rozhodil rukama, narazil na kamna a tak se probudil.

U okna právě cosi zašramotilo. Pohleděl tam a viděl: do okna se tlačil chlap jako hora. V nejbližším okamžiku seskočil Kleprlík s pece, uchopil sekeru a hnal se k oknu. Ale vetře1ec nečekal. Polekaně se přikrčil, vylezl rychle ven a zmizel ve tmě.

A Kleprlík porozuměl strašidlu a děsivému snu: byla to znamení, aby mu dala výstrahu před hrozícím nebezpečím. A tomu veřil až do smrti, jež ho zastihla teprve ve vysokém věku.