Kolem vísky Pavlišova se rozkládaly před dávnými časy hluboké lesy, z nichž se do nynější doby zachovaly jen nepatrné zbytky. Také vesnička. sama vypadala tenkrát zcela jinak než nyní. Chaloupky byly malinké k sobě přitulené, jako by se chtěly zahřáti, neboť zima bývala zde na kopci velice tuhá. Vysoké závěje nakladly se kolem chatrčí, že z nich často jen střecha s komínem vykukovala a chudobní obyvatelé byli pak od ostatního světa úplně odloučeni. Pouze od chaloupky k chaloupce prokopali a proházeli si závějemi cestičku jako tunel.

Zle bývalo v zimě v Pavlišově zvláště tomu, kdo neměl dostatečných zásob v potravinách, ale zato v létě zde byl pravý ráj. V lesích rostlo hojně jahod, brusinek, malin, ostružin i hub; toto lesní ovoce lidé sbírali, na zimu sušili anebo prodávali a tím se živili.

V nejmenší chaloupce bydlil chudý drvoštěp Vavřena, člověk jako hora veliký, který tvrdíval, že se ani čerta nebojí.

Skoro celý den meškal v lese, kde kácel stromy a dobýval pařezy, a proto znal ty lesy skrz naskrz, neboť je byl křížem krážem prochodil. Ale na jedno místo přece nikdy nepřišel. Byla to hluboká, divoká rokle, kudy se s hukotem valila přes balvany bystřina a po jejích březích ve stínu staletých smrků bujelo vysoké kapradí. O té rokli šla pověst, že je sídlem lesního muže, který prý pokutoval každého, kdo si troufal vejíti do jeho říše.

Jedenkráte bylo parné léto, dlouho nepršelo a v lesích nebylo ani jediného hříbečku ani jiné jedlé houby. Lidé naříkali, neboť z prodeje hub měli největší výdělek. Tu napadlo Vavřenovi, který byl v té době právě bez práce, že by se přec jen mohl podívati do rokle, kde se vláha déle udržela a kde jistě houby dosud rostly. Vzal košík, kudlu, kousek černého chleba a šel do zapovězené říše. Opatrně se drápal po příkré stráni dolů a zavýskl si. Bylo tam hub, jako by je tam někdo schválně, pěstoval a drvoštěp měl zakrátko koš vrchovatý. Pln radosti pověsil jej na hůl přes rameno a řekl si v duchu: "Jen ať mně přijde ten lesní panák, já mu ukážu, že se ani čerta nebojím."

V blízké vísce zacinkal zvonek; zvonilo právě klekání. Tu najednou, jako když ze země vyroste, stál před Vavřenou - lesní muž. Celé tělo bylo pokryto borovou korou, šiškami a jehličím porostlou, místo vlasů měl na hlavě mech, nos jako orlí zobák a na tváři vyrůstala mu metlice.

"Dej sem houby!" zaječel sípavým hlasem na Vavřenu a natáhl ruku, na níž místo nehtů měl drápy půl lokte dlouhé.

Drvoštěp se nezalekl a pravil klidně: "Až budu chtít."

"Dej sem houby, které jsem vypěstoval! Jak ses mohl opovážit trhati je v mé říši?" zařval divous.

Ale Vavřena napřáhl hůl, zatočil jí v povětří, až to zasvištělo a udeřil lesního muže do hlavy. Bouchlo to jako do těsta a najednou byl lesní muž ten tam, jako by se byl ve vzduchu rozplynul.

"Já ti dám, ty panáku, chtít moje houby," zasmál se drvoštěp a jako by se nic nebylo stalo, šel klidně dál. Když došel na pokraj rokle, pocítil velikou únavu. I postavil košík na zem a usedl na pařez mechem porostlý, aby si trochu oddechl. Však sotva dosedl, pařez se pod ním zachechtal, začal se hýbati a než mohl drvoštěp vstáti, ujížděl s ním tak rychle, že se Vavřenovi až dech zatajil.

Byl jist, že se domů zdráv nevrátí. Pařez hnal se s ním všude přes kořeny a balvany a drvoštěp na něm poskakoval a se strany na stranu se kýval, až už byl z toho celý zpitomělý. Jakživ neměl tak divokého oře. Najednou dostal do hlavy ránu, až se mu v očích zajiskřilo. Pařez s ním schválně vrazil do stromu.

"Já ti dám, ty panáku, chtít moje houby," opakoval posměšně pařez slova drvoštěpova a vyhodil ho tak prudce do povětří, že Vavřena odletěl daleko do mechu, kde dlouhou chvíli se sbíral, než se postavil na nohy. Ohlédl se po svém trýzniteli a viděl, že pařez, proměniv se na okraji rokle opět v lesního muže, sebral jeho koš s houbami a zmizel s pronikavým chechtotem pod velikým kamenem.

"Jak si ten divous dovede hájit svůj majetek! Ten mi dal na pamětnou! Divím se, že mám všecky údy celé. A můj koš si nechal," hučel Vavřena, ubíraje se těžce k domovu. Ale když překročil práh své nízké světničky, podivil se nemálo, spatřiv na lavici u kamen svůj koš, který, ovšem bez hub, lesní muž poctivě vrátil.

Hynek Raichl