Nedaleko města Hronova, v údolí řeky Metuje, leží malá osada Střezina. Několik jejích chaloupek, jakoby z ní uteklo, a usadilo se skoro až u vesnice Žabokrků, odkud neměly daleko do lesa, jenž se nazývá Homole. Jak jest v tom zalehlém koutě nyní živo a veselo! Jest tam bělidlo, továrna, pila a spěchá tudy k Polici a Broumovu dráha; proto jest zde stále plno ruchu a práce.

Ale nebývalo tak vždy. Před dávnými časy nebylo tu ani památky po průmyslových závodech, a osada Střezina, vzdálená celého světa, odpočívala v nerušeném klidu, jako by spala. A tenkráte se tu stala příhoda, o níž si až do dnes lidé vypravují: Rychtář Vondra se tak těžce prohřešil na chudém tkalci Matýskovi, že tím uvalil na sebe boží hněv.

Tkadlec Matýsek neměl žádných dědí a žil se svou ženou tiše a spokojeně v hezké chaloupce u lesa Homole. Každé druhé soboty dodělal plátna, pěkně je uhladil a složil a v neděli časně z rána odnášel je na zádech do Úpice, vzdálené několik hodin cesty. Za skrovný výdělek nakoupil tam potravin a jiných potřeb pro domácnost a odpoledne se vracíval domů.

Byl na světě šťasten a denně děkoval Pánu Bohu, že mu dává zdraví a sílu k práci. Pracoval rád, a když večer přestal tkáti, vycházel si na procházku za chaloupku, kde se zelenalo jeho malé polátko, po otci zděděné, které hraničilo na jedné straně s pozemky panskými, na druhé straně zase s polnostmi rychtáře Vondry ze Dřevíče, ke kteréž obci Střezina náležela. Toto pole bylo největší Matýskovou radostí. Věnoval mu mnoho péče a ono se mu za to odměňovalo. Jestliže si na ně nasázel brambory, byly jistě veliké jako pěsti, a když tam zasil obilí, vyrostlo tak bujné a mělo tak bohaté klasy, že se mu žádné na vůkolních polích vyrovnati nemohlo.

Toho nepřál mu rychtář Vondra, který nepožíval právě dobré pověsti. Byl lstivý a zlomyslný a ačkoli měl největší a nejkrásnější statek v celém Dřevíči, přece ještě nebyl spokojen. Přel a soudil se s občany o každou mez, o každou hroudu, takže se ho lidé báli jako lucipera a raději zdaleka se mu vyhnuli.

To Matýskovo pole nedalo Vondrovi také dobře spáti. Přemýšlel stále, jak by se ho zmocnil. Jedenkráte se vrátil Matýsek z Úpice a seděl právě u skromného oběda, když se kolem okna kmitla postava a zakrátko vkročil do dveří rychtář Vondra. Tkadlec se zalekl. Vždyť ho již dlouho znal a věděl, že mu jistě nic dobrého nepřináší.

Dej Pán Bůh dobré poledne," pozdravil Vondra.

"Dejž to Pán Bůh," odpověděli staří manželé. "Co pak nám rychtář nese? Posaďte se u nás," dodal Matýsek, nabízeje mu židli s vyřezávaným srdíčkem v lenochu. Rychtář se posadil, hovořil sem tam a teprve po chvíli se vytasil s tím, co ho sem přivedlo.

"Poslouchejte, sousede," obrátil se k Matýskovi, přišel jsem vám dát dobrou radu. Je mi vás líto, že musíte od rána do noci sedět za stavem a ani v neděli si nemůžete odpočinout. A přece byste se mohl na stará léta mít ještě dobře."

"Já se, chvála Pánu Bohu, mám dobře," odvětil tkadlec. "Práce mě těší a o hladu také nejsem."

"Inu, to je pravda, ale něčeho lepšího si dopřát nemůžete. Dnes je neděle a vy máte k obědu brambory se zelím. Na maso už vám prostředky nestačí. Proto poslechněte mé rady."

"A co mi tedy radíte?"

"Vy máte kus pole za chalupou a to by se mně právě dobře hodilo k zaokrouhlení mých pozemků. Prodejte mi je. Děti nemáte, abyste jim je odkázal, tak to můžete s dobrým svědomím učinit. Dám vám za ně dvě stě zlatých."

Staří manželé na sebe pohlédli a porozuměli si. Nabídka rychtářova se jim ani dost málo nelíbila. Ani za svět by nebyli prodali pole, které jim k srdci přirostlo a především by je nebyli prodali Vondrovi, který by jim alespoň polovinu peněz zůstal dlužen na věčné časy.

"Neprodám to pole," řekl tkadlec určitě. "Zdědil jsem je po otci - dej mu Pán Bůh věčnou slávu a chci, aby provždy zůstalo při chalupě."

Ale rychtář nedal se tak snadno odbýti. Přemlouval a domlouval Matýskovi, doufaje, že se přece obměkčí a pole mu přepustí.

Matýsek stál však na svém jako skála.

"Ne a ne, to neudělám," opakoval.

Tu se rychtář dopálil, vyskočil se židle a zvolal výhružně: "Jen si dejte pozor, aby vás to jednou nemrzelo!"
A bouchnuv prudce dveřmi, odkvapil z chaloupky a z vesnice.

"Proč by mne to mělo mrzet?" řekl si tkadlec po jeho odchodu. "Pole je moje a jakým právem by mne mohl někdo nutiti, abych je prodal?" A pak dále již na příhodu nemyslil.

Ale za to na ni myslil Vondra.
Asi za čtyři dni stará Matýsková, zalévajíc v okně květiny, pravila překvapeně k svému muži: "Podívej se, kdo pak to k nám přijel v kočáře? Zdá se mi, že je to panský správce. Co pak ten tu chce? A ještě nějací páni jsou s ním."

Muž, rovněž překvapen, povstal od stavu, na němž pilně pracoval a přiblížil se k oknu. Byl to skutečně panský správce a s ním ještě tři úředníci královští. Vystoupivše z kočáru, rozhlíželi se kolem, jako by ještě někoho čekali. A očekávaný brzo se objevil. Nebyl to nikdo jiný, než rychtář Vondra, jenž dlouho již vyhlížel kočár za rohem blízké chalupy a nyní již z daleka se pánům poníženě klaněl.

Správce vešel do chalupy a řekl přísně Matýskovi, uctivě jej vítajícímu:

"Dozvěděl jsem se od rychtáře Vondry, že užíváte bez jakéhokoliv práva pole, které nenáleží vám, nýbrž vrchnosti. Přiznejte se, jest to pravda?"

Staří lidé nemohli z počátku ani pochopiti jeho slov. Teprve, když správce svůj výrok opakoval, vzpamatoval se Matýsek a odpověděl pevným hlasem:

"Křivdíte nám, vzácný pane! Jak je Bůh nade mnou, to pole je naše, zdělil jsem je po otci a otec po dědovi. Nikdo jiný nemá na ně práva. Řekl-li rychtář Vondra, že pole patří vrchnosti, tedy úmyslně lhal."

"Oho, to se dokáže, kdo lhal," křičel Vondra, který se vplížil za správcem do chalupy. "Jen pojďme na pole, tam se přesvědčíme."

Všichni se tam odebrali a správce i úředníci pilně prohlíželi plány, které přinesli s sebou, měřili pole křížem krážem, zas nahlíželi do plánů, ale nijak se jim to nesrovnávalo. Nikde nebylo nejmenší známky, že by to pole bylo opravdu vrchnostenské.

"Rychtáři, rychtáři," pravil správce káravě, "mně se zdá, že tomu ubohému člověku zde křivdíte."

"A já jsem hotov dotvrditi přísahou, že mluvím pravdu," zvolal rychtář.

Mátýsek zůstal jako zkamenělý. Že by byl rychtář schopen i Bohu lháti, to si přece jen nemyslil.

"Že se nebojíte božího hněvu, rychtáři," zvolal rozhorleně. "To pole je moje a vy dobře víte, že je moje. Jestliže odpřísáhnete, že moje není a vezmete si na svědomí ten smrtelný hřích, pak ovšem o to pole přijdu, ale vy z toho také mnoho radosti míti nebudete, to mi věřte.

A Matýsek ve spravedlivém hněvu utekl s pole do chalupy. Rychtář se jízlivě zasmál. Odpřísáhl s chladnou tváří, že pole patřilo k pozemkům vrchnostenským a podle tehdejších zvyků bylo také hned úředníky královskými vrchnosti přiřknuto.

Správce však nevěřil ani přísaze a řekl k rychtáři přísně: "Máte to na svědomí. Jestliže jste křivě přísahal, uvidíte, že vás boží trest nemine. A nikdo vás proto ani nepolituje. Věřte, že já sám vlastního koně vám půjčím, až pojedete do pekel.

Kočár s úředníky odhrčel a staří chudí lidé, oloupeni o svůj majetek, osaměli se svým bolem.

"Ještě je Bůh tam na nebesích," zvolal Matýsek, dívaje se uslzeným zrakem na svoje ztracené políčko, "a já důvěřuji v jeho spravedlnost."

A Matýsek se ve své důvěře nezklamal.

Bůh soudil a rozsoudil. Ještě téže noci zemřel náhle rychtář Vondra a v tutéž hodinu zdechl v panské konírně správcův kůň. Snad nesl podle správcova slibu duši křivopřísežníkovu do věčného ohně. Vrchnost však již pole Matýskovi nevrátila.