Úryvky z deníky Běly Krapkové - Raichlové

tak, jak je se svým komentářem v 50. a 60. letech KAREL MICHL uveřejňoval v hradeckých novinách Pochodeň. Vzhledem k době, kdy byly publikovány lze předpoládat určitá zkreslení. Přesto zde uvádím přesný přepis textu původních článků. Pouze jsem vynechal ideologické vsuvky.  


Málokdo u nás ví, že mezi námi žije vzácná žena, jejíž život čeká dosud na biografa, aby jej zaznamenal příštím generacím.

Běla Krapková byla jednou z devíti dcer červenokosteleckého trafikanta, ušlechtilého a nadmíru hodného člověka, který postrádal jakéhokoli smyslu pro praktický život.  Zabýval se všemožnými a podivnými vynálezy, přitom se však staral s otcovskou pečlivostí a láskou o výchovu svých dětí, zatímco ponechával všechnu starost o domácnost a skrovnou, nevýnosnou živnůstku ženě.  Prostoduché vynálezy přinášely svému tvůrci jen posměch, a proto se přestěhoval do Rychnova a zařídil si tu skrovný krámek. Ale i o ten ho připravila konkurence. Záhy zemřel. Byl to vzdělaný a pokrokový člověk. Věděl, že jediným věnem, kterým může obdarovat svých sedm dcer (dvě zemřely), může být jen vzdělání, ale jiné, než jakého se tehdy dostávalo měšťanským dcerkám. Nechtěl, aby se staly jen jakýmisi doplňky rettigovsky poklidných a zatuchlých domácnosti, přál si, aby z nich vyrostly bytosti svobodné, nezávislé a oproštěné od nedůstojné služebnosti. Nejprve dal vystudovat nejstarší dceru, a když se stala učitelkou, pomáhala ve studiích v pořadí mladší sestře, a tak vystudovalo všech sedm dcer.  Všechny prošly tvrdou školou života - mezi nimi i Běluše, která byla ztělesněním otcových tužeb a po celý život plnila z lásky k němu jeho odkaz.

Studovala v Praze učitelský ústav hned po příchodu se tu přihlásila ke studentskému hnutí Omladině. Žila v bídě. Nejednou neměla ani na chléb. Aby se dosytila, namáčela do vody suché kůrky. Tvrdě prožívané dětství ji však vyzbrojilo mužným překonáváním hmotného nedostatku, nikdy nepodlehla bezútěšnosti, nezahořkla a nezanevřela na život a nehledala cestu z bídy v rezignaci nebo trpné přizpůsobivosti. Našla v tom oporu mezi pražskými dělníky. Navštěvovala jejich schůzky "U Pštrosů". Vzrušené politické diskuse a debaty, plamenné řeči a zpěv revolučních písní tvořilo svobodné ovzduší, kde se mohla "ohnivá dívka" vyžívat podle svého temperamentu.Ve svém Deníku o tom píše:

"V duši vštípeno tatínkem, že každý utlačovaný má hlásiti se ke svému právu a nemusí, ba ani nemá okovy jej tížící  nositi. Pamatuji se, jak zastával se tatínek lidu pracujícího, lidu utlačeného, jak jediným přáním jeho bylo pomoci lidu a tomuto, říci mu, že nemusí tohoto otroctví déle snášet. Vím, jak ve mně to bouřilo, když jsem takového tvora, který se ani člověku skoro nepodobal,  kterak hladem vysílený k stáru žebrati musel, viděla, a když po rozprávce s ním, dověděla jsem se, že byl dělníkem v továrně, kde byl zmrzačen, a nyní sám na sebe a na dobrý lid odkázán býti musí. Byla bych plakala s ním, byla bych ráda vzala jej za ruku a dovedla jej k jeho pánu a pověděla mu: "Hle, to člověk jako ty, jenže tento má svědomí a ty ho nemáš". V takové chvíli bylo mi hrozně.

Jak radostně byla jsem překvapena přijdouc v dubnu letošního roku do Prahy, kdež měla jsem příležitost přijíti do klubu dělnického, kdež všichni ti lidé cítili zrovna jako já, ba o ještě více, neboť oni prožili a žijí v těchto hrozných poměrech, oni zkouší, co jest otroctví. Jak starci i mladíci se zápalem mluvili o tom, že není možno déle v poměrech takovýchto žít, že stůj co stůj domoci se musí svobody. Pamatuji se, jak mocně působila na mne každá jejich píseň a zvláště ta, kde pějí: "Když nepůjde to po dobrém, půjde to z barikád", nebo "Ven, ven, ven na barikád, rudou republiku chceme budovat".

Rozjařena, zpívala jsem s nimi a ani tenkráte jsem nepřestala, když policie na okna nám tloukla dávajíc znamení, abychom umlkli, naopak zpívala jsem ještě hlučněji, zapomínajíc v té chvíli, že vstoupí-li policie dovnitř a poznamená si mne, že nemám naději nikdy více na školu se dostat, ba že také v chládku si posedět. 

Pak přijdouc domů chtěla jsem, aby každý se mnou cítil, mně porozuměl, a ani tenkrát nedala jsem se zastrašit, když vypravujíc mezi ostatními lidmi, děvčaty, akademiky, za co chtěla bych bojovat, byla jsem opovržena, vysmáli se mi, že prý kdo by se o tu lůzu staral. Kdo je to lůza? Nejsou to lidé jako my? Kdo je toho příčinou, že je to lůza? Vzbudilo to trpkost, bolest ve mně,  že lidé vzdělaní, jemní, mohou takto souditi. Však nezastrašilo mne to, naopak, umínila jsem si, že budu mezi nimi působit ještě více, bych aspoň částečně vy nahradila jim, co ostatní bořiti chtěli. Psala jsem tedy I do jejich listů, dokud slabá má ruka dovedla se přizpůsobit.

Jednoho dne odpůldne seděla  jsem v klubu, když přišli z Kladna vůdcové dělnictva, muži to vesměs rozumní. Bylo to před Prvním májem. Neznali  mě doposud. Vypravovali ostatním soudruhům, že nemají povolený tábor na První máj. Dělnictvo kladenské, utýrané, zmožené podzemním namáháním dozvědělo se také, že snad domoci mohlo by se větší svobody a  nějakých práv lidských, toužilo tedy po tom, sejíti se společně, o tom si promluviti. Každý těšil se, že konečně bude moci  přece aspoň poněkud po lidsku žít. Zvěst ta šla rychle od
Fotografie používaná K. Michlem
v novinových článcích
úst k ústům a všichni jásali.
Kdo mohl nyní zastaviti to? Vůdcové věděli, že říci, že tábor není povolen, to že znamená demonstraci mezi dělnictvem. Přišli tedy, aby prosili hejtmana smíchovského o povolení, jinak že nemohou ručit za klid a pořádek. Bude-li však tábor povolen, že slibují pořádek udržeti.
Sledovala jsem s napětím rozmluvu a za chvíli nabídla jsem jim, že půjdu s nimi a přimluvím se také, že snad p. hejtman bude k děvčeti shovívavější a spíše prosbu naši vyplní. Musela jsem si dovolit male malou lež, ač nerada, říci totiž, že jsem z Kladna, neboť jinak by mohl p. hejtman mi říci, co je mi po tom.

Vystoupili jsme směle, já jsem tě v čele stála. Přednesla jsem prosbu. P. hejtman, přeměřil mě chladným úřednickým pohledem a pravil: "Divím se, že dáma na věci takovéto má také nějakého účastenství, což ti páni neumí mluvit? Jsem již hezkých pár let v úřadě, ale podobného něco jsem ještě neviděl".

Omluvila jsem ty pány; že já sama žádala jsem jich o slovo a že já zase se divím, že pan hejtman posud ženy, zúčastnící se veřejného života, neviděl. Po dlouhém prošení dovolil konečně schůzi, jenže se nesměla jmenovat "tábor", ostatní vše bylo dovoleno. Když jsme odcházeli, zastavil mne p. hejtman a ptal se na moje jméno. Řekla jsem "Běla" a dále mi uvázl hlas v krku, vzpomněla jsem si, že asi nic dobrého nemá p. hejtman v úmyslu, že by snad mohl v ústavu na mne to říci, řekla jsem tedy: "Běla Šťastná z Kladna". Snad zdála se mu přestávka, kterou jsem učinila, nápadnou, neboť se na mne jaksi nedůvěřivě podíval. Odešla jsem potěšena dobrým výsledkem, nevědouc, co pěkného má p. hejtman v úmyslu.

Pátral po mně, až konečně dověděl se pravého mého jména, dále věděl, že jsem kandidátkou (učitelství pozn. K. M.), pak věděl, že zúčastnila jsem  se všech schůzí dělnických, že povzbuzovala jsem je [podle něho "pobuřovala"], a tu již věděl dost.

Já odjela do Rychnova nic zlého netušíc, psala jsem články to do Sociálního demokrata, do Hesla, Dělnických listů a nevolila jsem žádného pseudonymu, podepisovala jsem se Běla K.  Nešťastná Běla mě prozradila. Jednoho dne dostala jsem psaní. "Bělo, spalte ihned všechny dělnické noviny, přijdou k vám četníci přehlížet. Buďte klidna, nedejte se ničím zastrašit. Budete-li vyslýchaná nebo odsouzená, pište nám třeba z vězení".

Nevím, jak mi bylo v té chvíli, nevím, co jsem cítila.  Místo slz ozvala se ve mně tvrdost a odvaha. Stane-li se  tak, uvažovala jsem, a já budu  odsouzena, pak nebudu si z celého světa nic dělat, pak ale teprve budu mezi lidem působit, ať již dovoleným nebo nedovoleným způsobem. Pak ať mne třeba zavřou každý den,  nebude to pro mne hanbou. Noviny a spisy konfiskované jsem sebrala, donesla ku své přítelkyni a schovala jsem je na půdu pod komín, aby je ani tam nikdo nalézti nemohl.

Doma jsem nic říci nemohla,  a přece bych tak ráda někomu se svěřila, cítila jsem, že by se mi velice ulehčilo. Šla jsem na hřbitov a vracela jsem se potěšena od drahého svého tatínka.

V Praze zatím lítaly obsílky jedna za druhou, ať se dostavím na policii, ale věrní moji soudruzi zapřeli, že mne vůbec znají. Poslal tedy hejtman policii na Kladno, pátrali po mně, ale dověděti se nemohli, kde jsem. Hledali mne dlouho, až  to konečně vše utichlo, do novin psala jsem pod pseudonymem, myslil tedy pan hejtman, že stačilo postrašení, že již nikdy neodvážím se do kruhů těchto zavítat. Bláhový nevěděl, jak mne povzbudil."

(Pochodeň, 1. května 1966)

Bylo to v době jubilejní výstavy v Praze r. 1891. V květnu uspořádalo pražské pokrokové studentstvo svůj první slovanský sjezd u nás. Sjezd byl zakázán nejen policií, ale i akademickým senátem, a proto se rozešel na sekce a zasedal v redakčních a spolkových místnostech. Polská a ukrajinská sekce zasedala v místnostech  akad. spolku Slavia na Václavském náměstí. Po skončeném jednání se dali účastníci do zpěvu. Z revolučních písní, jež zpívali, naráz uchvátil polský "Czerwony sztandar". Přítomný Josef Škába, význačný člen Omladiny, si dal píseň opakovat tak dlouho, až se jí naučil zpaměti. Pak ji ihned přenesl do české sekce. I tam působila tak podmanivě, že si ji účastníci opsali a naučili se i nápěvu. Josef Škába navštěvoval středisko pražských dělníků "U tří kosů". Tam spolu s dělníkem Tůmou zazpívali polskou píseň na hostinské zahradě a zpívali ji tak dlouho, až se jí naučila celá společnost. Tak se dostal "Czerwony sztandar" mezi české dělníky. Píseň však měla stále polský text. Dělníci si přáli mít text český. Josef Škába poslal píseň Běle Krapkové, rovněž význačné člence Omladiny, dopisovatelce a básnířce v sociálně-demokratických listech, která žila tehdy u svých rodičů v Rychnově nad Kněžnou, aby píseň přeložila a zveršovala. B. Krapková napsala o svém překladu "Czerwoného sztandaru":

"A proto, když jsem z Prahy, kde na mne byl vydán zatykač, narychlo odjela, psal mi J. Škába: "Rádi bychom měli přeloženou píseň Rudý prapor, právě sem donesenou z Krakova, a naši dělničtí přátelé si přejí, abyste tak učinila Vy, bude jim tím dražší." -  Přeložila jsem ji tedy, ač teprve krátkou dobu jsem se učila polštině, ale těm milým tam nebylo možno odříci a pak moje mladá revoluční duše toužila sama po písni, kterou by mohla plněji vyjádřiti své touhy. Ovšem netušila jsem tenkrát, přes své zkušenosti, co let těžkého žaláře vynese mnohým těm mladým nadšencům jen pouhé zapění té písně."

Na zpěv této revoluční písně byl u zemského trestního soudu v Praze stanoven trest čtyřletého těžkého žaláře.    

(Pochodeň, 10. února 1950)

Po absolutoriu na pražském učitelském ústavu odstěhovala se Běluše Krapková do Rovného a nastoupila službu jako industriální učitelka. Píše o tom v Deníku:

Běla Raichlová - učitelka, esperantistka
"
Z bouřlivého, bezstarostného žití octla jsem se pojednou v životě učitelském, plném ohledů - v železné uniformě. - Dříve zdála se mi všechna svoboda malou, co, nyní bych měla říci? Uvyklá jsouc mluviti všude otevřeně, tak, jak si myslím, jak opravdu soudím, beze všech ohledli, urazím-li nějakou vyšší hodnost tím, že jí povím pravdu do očí, hrozím se toho, pozoruji-li některé pány kantory, jak bojí se mně přisvědčiti ohlížejíce se na všechny strany, nevidí-li jich nikdo, když by chtěli pronésti  úsudek svůj. Snad v žádném stavu, v žádném úřadě není tolik nesamostatnosti jako v učitelském. Divím se tomu, že to dovedou snášet, že nehlásí se,  nebojují za nějaká ta práva, vždyť jsou mezi nimi lidé, kteří by odvahu měli. Oni ti pánové jsou příliš úzkostliví, že věru ani tolik se od nich  nežádá. Věru mezi ženami možno nalézti více odvahy.

Vidím své myšlenky, své touhy spjaté v okovech, jež s tou dálkou, s tou rozsáhlostí nemohou se jaksi zpříznit. Je mi smutno, teskno, cítím svou nicotu, cítím, že jsem slabá, Velice slabá, než bych dovedla  udržeti ducha svého, v té výši, kam tak často zalétá, cítím, že nedovedu vzdorovati  překážkám, jež se mi všude v cestu staví, když chtěla bych dáti průchod svým citům, svým snahám."

Čtyři léta trávila dvacetiletá dívka, plná života, plánů a vzletných myšlenek, s mesiánskou touhou pomoci tam, kde je pánem nad lidskými životy bída, v osamělosti a prostředí,  které dlouho nechápalo její rozcitlivělou a těžkou - byť jen krátkou - krizí zachvácenou duši mladé ženy. Její deník zaznamenává, kolik sebezapření a hrdinství si od ní vyžadoval pobyt v odloučenosti, než v sobě překonala stesk po bouřlivě dělném životě, jakým žila v Praze, a než našla cestu k pochopení potřeb horalů a sžila se s nimi jako i jedna z nich.

(Pochodeň, 1. května 1966)

K 29. řijnu 1891 si poznamenává:

"Ještě jsem neuvažovala o svém s k v ě l é m postavení, až dnes. Když je kapsa úplně prázdná, tu teprve člověk přemýšlí, možno-li při platu takovém žít. Co jsem se nasnila o spokojeném učitelském životě, co plánu osnovala jsem. Však trpké bylo zklamání.  Nyní musím se spokojiti s vyučováním industriálním s 54 zl. ročně. Na den tedy 15 kr., z nichž 6 kr. za nájem, 8 kr. na dříví - to je dohromady 14 kr., zbude mi tedy na jídlo, šaty, boty, marky (známky), posla, papír, pera a jiné hlouposti 1 kr. denně. To věru stálo by za to, bych uveřejnila v novinách, jak na konci 19. stoleti je možno industriálním učitelkám hladem umírat. Ale já si to mnoho k srdci nepřipustím, protloukám se všelijak nehledíc na to, je-li to stavu mého důstojno čili nic (dle starosvětských názorů)."

Nový život začala až tehdy, když ji odváděl do nedaleké obce Lomů na jazykovém rozhraní mladý učitel Hynek Raichl, ustanovený správcem nově zřízené matiční školy. Manželská dvojice nezačínala nijak slibně -  škola byla umístěna v bývalém výminku, roubené chaloupce o jedné  třídě a obytné místnosti adaptované z kozího chlívku. Tu se v neuvěřitelně těžkých životních podmínkách narodily tři děti (dvě z nich zemřely).

Přes všecky překážky a svízele neopustila paní
Stará škola na Lomech
kresba Karla Michla, který ji jako dítě navštěvoval.
Bělu ani tady ona "láska k plameni a duši davu" a za podpory manžela, právě tak jako ona
cilitlivého k potřebám horalů odloučených od světa, uskutečňovala ideály; s nimiž odcházela z Prahy na venkov. Jejich zásluhou stala se zaponenutá obec Lomy Mekkou nejen rozsáhlého učitelského okrsku (patřilo k němu pět škol ), ale spolu s mým rodištěm i střediskem všeho pokroku podhorské oblasti.

Z jejího podnětu byly v obou obcích založeny odbočky Severočeské jednoty, v nichž se soustřeďoval všechen kulturní život  - odbočka pořádala osvětové přednášky, zřídila první veřejnou knihovnu, zakoupila klavír, loutkové divadlo a laternu magiku. Společné schůzky učitelského okrsku se proměňovaly každého čtvrtého dne měsíce ve společenské besedy, jejichž hlavou byla Běla Raichlová. Ovlivňovala učitele i politicky - na školách se četl orgán Realistické strany Čas. Okrsek vydával i vlastní ručně psaný časopis "Hory", v němž Běla Raichlová propagovala esperanto, které sama ovládala tak, že mohla dopisovat do mezinárodního esperantského časopisu a uveřejňovat v něm překlady českých veršů.

Stáří trávila se svým manželem na odpočinku v Náchodě. Roku 1945 prožívala s námi nezapomeutelné dny osvobození, v nichž se plnily dávné sny a tužby.

Byla mi druhou  matkou. Jí vděčím za to, že jsem rostl od dětství v její blízkosti a mohl jejím přičiněním plnit odkaz rodiny Krapků, který byl ztělesněn jejím životem. Byla mi vždy vzorem a zůstane jím navždycky. Žila v době, kdy nebyly vzorným a zaslloužilým učitelům udělovány tituly a řády. Proto jsem k její poctě napsal tuto vzpomínku ke dni učitelů a v jubilejním roce J. A. Komenského.

(UM 1970)
 

O Běle a Hynkovi Raichlových